Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Rekvizice zvonů na Teplicku za I. světové války

Exponátem měsíce března je sádrový odlitek zvonu, který má připomenout nejdrastičtější akci, která postihla české zvony za celou jejich historii, a to jsou rekvizice první světové války. Kromě jiných útrap způsobila první světová válka také to, že celá řada kostelních věží, kaplí a zvoniček oněměla, neboť jejich zvony byly zabrány pod záminkou získání barevných kovů pro válečné účely. Těmito „válečnými účely“ byla zpravidla výroba kanónů, ale v některých případech k tomu vůbec nedošlo. Je například známo, že část zvonové mědi posloužila na výrobu zelené skalice, jež byla využita proti révokazu na uherských vinicích. To svědčí o tom, že rekvizice nebyly jen účelovou záležitostí, ale také jakousi poslední křečí habsburské monarchie, demonstrací její chátrající moci. Svědčí o tom i fakt, že byly rekvírovány také některé ocelové zvony, jejichž hmotnostní hodnota nevyváží hodnotu pořizovacích nákladů.

Už od r. 1915 se začíná s výkupem cínových předmětů a soupisem zvonů. Ke skutečnému rekvírování se přistoupilo od 8. 8. 1916, přičemž za kilogram zvonoviny byla proplácena náhrada 4 koruny. Rekvírovány byly zvony mladší r. 1600, až na označené výjimky, přičemž však z každého okresu měly být zrekvírovány alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů. Druhá rekvizice z 22. 5. 1917 se vztahovala na všechny zvony, kromě těch s historickou či uměleckou hodnotou, kromě signálních a kromě zvonů menšího průměru než 25 cm. Po nich měla následovat ještě třetí rekvizice v r. 1918, ale naštěstí válka skončila.

Mezi zvonovou komisí, která se skládala z předních českých odborníků přes zvony (např. A.Podlaha, K.Guth, J.V.Šimák, Z.Wirth, K.Herain), se pak rozpoutala vášnivá diskuse, zda rozhodujícím faktorem pro zachování zvonů má být pouze stáří či také umělecká dokonalost. Faktem ovšem zůstává, že vykonavatelé rekvizice na výsledky této zvonové komise stejně příliš nedbali a mnoho zvonů bylo odebráno dřív, než mohly být vůbec zdokumentovány.Docházelo také ke katastrofálním přehmatům v odhadu skutečného stáří zvonů. O tom, že byly odebrány i zvony nesporné historické ceny máme doklady také v naší oblasti – r. 1917 padl rekvizicím za oběť zvon od mistra Vavřince z r. 1490 ze zvonice u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce, jehož fragment dnes můžeme vidět v expozici krupského muzea. Zvony starší r. 1600 a přesto zrekvírované se nacházely také např. v Žimu (zvon z r. 1518) nebo v Hradišti (zvon z r. 1528). Nejčastěji ovšem padly rekvizicím za oběť zvony z 18.-19. století, kterých se dochovalo jen velmi málo.

Rekvizic nebyly ušetřeny ani nejvýznamnější kostely – ústecký kostel Nanebevzetí Panny Marie (se šikmou věží) měl před první světovou válkou na věži osm zvonů, zatímco dnes nese pouhé tři. Teplický kostel sv. Jana Křtitele na Zámeckém náměstí nesl nejméně šest zvonů, z nichž byl ponechán pouze jeden, nejstarší; posléze sem byl vrácen i velký zvon z r. 1659 a po druhé světové válce se sem dostal třetí zvon, pocházející z jiné lokality. Z velkého zvonu a jednoho z odebraných zvonů byly pořízeny kompletní sádrové odlitky, které dnes můžeme vidět na vnitřním nádvoří teplického muzea.

Tyto rekvizice vyvolaly vlnu odporu, v regionálních časopisech se objevují četné články na památku zvonů, někteří lidé z vesnic se dokonce pokoušejí zvony ukrýt - např. v Dobrušce (okres Rychnov nad Kněžnou), Mohelnici nad Jizerou (okres Mladá Boleslav) či Kyšperku (okres Ústí nad Orlicí), kde zdejší zvony před rekvizicí záhadně zmizely a dodnes se o nich neví – a lidé si vypravují, že odletěly do Říma a vrátí se až bude v jejich domovině zcela bezpečno. Někde se také podařilo vojáky, kteří měli vykonat rekvizici, opít a zvony od nich záludně „za babku“ koupit nebo je alespoň na poslední chvíli ukrýt - např. ve Studánce (okres Rychnov nad Kněžnou). V Ústí nad Labem se za záchranu zvonů silně zasazoval tehdejší ředitel archivu prof. J. Umlauft, jehož přičiněním byl zachráněn zvon z Lipové (který však padl za oběť rekvizicím II. světové války).

Zvony často byly při snímání prostě shozeny dolů z věže, takže i některé z těch, které rekvizici přečkaly, si na tuto událost dodnes nesou památku v podobě otlučení nebo uražených uch. Jinde se lidé se zvony alespoň loučili a to někdy velmi dojemně - zvony bývaly vystaveny v kostele, kam je chodili pozdravit všichni obyvatelé obce jako nejvěrnější přátele. „Když zvony druhého dne odváženy na kladrubské nádraží, lkal osiřelý umíráček a lidé staří i mladí a drobné děti doprovázeli na poslední cestě to, co v obci po tři a půl století bylo nejdražší - stříbrozvuké zvony, sladěné v libý souzvuk, které stále ještě budou zníti těm, kteří po desetiletí je slýchávali.“ (Hanuš) Bezmocný odpor lze vidět i v lidové moudrosti, která říká, že kdo vztáhne ruku na zvony, prohraje válku; stejně tak v pověsti, že zvony při svém posledním zvonění prý protestovaly proti svému budoucímu účelu, když volaly: „Kanóny, granáty, šrapnely!“ ty odvážnější prý dokonce pokřikovaly na rakouského císaře: „Táhni, Francku, táhni, Francku!“ Fráňa Šrámek o průběhu rekvizic napsal hru „Zvony“, v níž zvony symbolizují svědomí vesnice (hra měla premiéru v r. 1921 a nutno dodat, že nejde o zrovna zdařilý kus tohoto českého umělce).

Pokud se zvony nepodařilo ani ukrýt ani nijak zachránit, byly někdy alespoň pořízeny jejich fotografie, sádrové odlitky, kopie nápisů, zvukové nahrávky nebo byly uryty některé jejich střepy – a pokud se nám tyto doklady podaří dnes dohledat, můžeme si alespoň udělat představu o podobě zvonů dnes již neexistujících.

Jeden takový sádrový odlitek můžeme vidět ve vitríně. Jednalo se o zvon menších rozměrů s průměrem 42 cm a výškou 36 cm, jejž - jak nám říká nápis - roku 1736 vyrobil pražský zvonař Valentin Lišák (1674-1749). Prozatím je známo asi 35 zvonů od tohoto mistra. Náš zvon s největší pravděpodobností pochází z kostela Nanebevzetí Panny Marie na Cínovci; s jistotou to však nevíme, protože místo určení není na zvonu uvedeno a muzejní záznam chybí. Kromě signatury nese zvon s oblibou užívaný latinský nápis: „A fulgure et tempestate libera nos, Domine Jesu Christe,“ – „Od blesku a času ochraňuj nás, Pane Ježíši Kriste,“ reliéfní pás s andílky a reliéfy sv. Víta a Ukřižování. Důvody velkého odporu proti rekvizicím je třeba vidět také v tom, že se jednalo o vůbec první rekvizici takového druhu - situaci lze srovnat snad jedině s léty 1810-11, kdy kvůli státnímu bankrotu byly zrekvírovány zlaté a stříbrné kostelní předměty. Pravdou je, že zvony a kanóny spolu souvisejí už od středověku, neboť se odlévají z podobného kovu - zvonovina je velmi tvrdý bronz s obsahem 78 % mědi, 22 % cínu; dělovina je o něco měkčí, obsahuje zhruba 10 % cínu. Proto je také vyrábějí stejní mistři, neboť zvonaři se nemohli uživit pouhým odléváním zvonů a vyráběly i celou řadu dalších kovových předmětů – kanóny, pušky, roury, křtitelnice, nádobí, rakve, náhrobní desky atd.; ostatně i dnešní zvonařské dílny se zpravidla zabývají také uměleckým sochařstvím. V době válek proto při nedostatku kovů čas od času docházelo k přelití zvonů na kanóny (a v době míru naopak z kanónů na zvony – zejména z kanónů, ukořistěných nepříteli), vždy však šlo o jednotlivé kusy, systematické odebrání zvonů I. světové války nemá v české historii obdobu; podobná situace nastala pouze ve Francii za Velké francouzské revoluce, kdy bylo rovněž zrekvírováno několik tisíc zvonů. Mimochodem přelévání zvonů na kanóny využila také lidová tvořivost k pověsti, která říká, že zvony odlétají do Říma pro požehnání svatého otce a ani po přelití se nezbavují tohoto čestného úkolu, takže prý dělostřelci na Piávě o velikonoční noci postrádali svá děla.

K rekvizicím za I. světové války nedošlo pouze v českých zemích, ale v celém Rakousko-Uhersku, Německu a částečně i v jiných zemích. Mezi válkami tak nastal zvonařským dílnám úkol co nejrychleji zaplnit mezeru, kterou válka způsobila, takže vzniká velké množství nových zvonů. Oblíbené tehdy byly také pamětní a mírové zvony, které mají připomínat oběti války a vyzývat k věčnému míru mezi národy – ty jsou pořizovány po celém světě. Vzhledem ke chvatu, s nímž byly nové zvony pořizovány, byla tato práce v českých zemích nezřídka prováděna dílnami s nepříliš zdatnými zvonaři, pro které nebylo snadné odlít nový zvon tak, aby ladil se starým, a proto raději i starý přelil, takže ještě i po válce docházelo k tomuto téměř absurdnímu ochuzování zvonového fondu o historicky cenné zvony. Přelévání nepoškozených starých zvonů bylo ovšem záhy, v r. 1924 zakázáno. V severních Čechách proslula mezi válkami zejména zvonařská dílna Heroldů v Chomutově. Celou řadu nově pořízených zvonů však stihl osud zrekvírování za II. světové války – takto byl postižen například kostel Zvěstování Panny Marie v Duchcově, který je dodnes bez zvonu nebo kostel sv. Martina ve Rtyni. Můžeme jen doufat, že už českou zemi a její zvony žádná podobná tragédie nepostihne a budeme moci naslouchat volání zvonů po všechny časy.  

Použitá literatura:

Dobrodinský, J., Památková ochrana zvonů. Zprávy památkové péče XV / 1955, Praha 1955, str. 99 – 104.

Hanuš, J., Zvony na Přeloučsku a jejich osud ve světové válce. Věstník musejního spolku v Přelouči, Přelouč 1923, str. 5 – 16.

Kybalová, L., Pražské zvony. Praha 1958.

Michalský, J., O zvonech. Prostějov, 1921.

Mlčák, L., Zvony olomouckého okresu. Olomouc 1986.  

Lukáš Sábo, kurátor historických sbírek