Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Bobr evropský na Teplicku po 2 000 letech

Bobr (Castor fiber) je největší evropský hlodavec, který může mít hmotnost až 30 kilo. Žije ve vodě a je k tomu po všech stránkách přizpůsoben. Mezi prsty zadních končetin má plovací blány (viz. obr.), nosní a ušní otvory může ve vodě uzavřít. Ocas má plochý, přizpůsobený plavání. Žije v párech a menších osadách. U řiti má dvoje žlázy. Jedny tukové, slouží k úpravě a maštění kožichu. Druhé párové, velikosti husího vejce se nazývají bobří stroj (castoreum). Obsah těchto žláz je hnědý a zpracovával se na prášek. Ve středověku a skoro až do prvé poloviny 18. století se látka velmi cenila v lékařství. V té době se obsah bobřího stroje oceňoval až na 200 zlatých. Maso je poživatelné a poněvadž zvíře žije ve vodě, bylo chápáno jako postní jídlo. 

Živí se bylinami, větvemi, kořeny a kůrou stromů (převážně vrba, jasan, topol). Pro potřebu větví je schopen pokácet i vzrostlé stromy. Silnější stromy ohlodává svérázným způsobem – kolem dokola až strom spadne. Padlé kmeny pak přehlodává asi na metrové kusy, které splavuje. Ve světoznámé rezervaci Bialověžský prales v Polsku, kde je původní osídlení, má k tomu vybudován systém splavovacích kanálů. Stačí mu k životu porosty křovin a stromů kolem vod, les nepotřebuje.

Na jižní Moravě byla sledována na jedné lokalitě jeho „hlodací“ činnost. Během roku ohlodal a spotřeboval přes 300 stromků o průměru 6-8 cm. Jednalo se o mladého bobra. Jsou případy, že ohlodává i velké stromy o průměru několika decimetrů.

Žije v rozsáhlém systému nor, vchod do tohoto obydlí je pod vodou. Někde si jako příbytek staví bobří hrady. Je to hromada větví s chodbami uvnitř (schéma: viz. obr.). Bialověžská reservace je proslulá starobylým výskytem bobrů a zde jsme viděli hrady takové mohutnosti, že jeden hrad by bylo možno naložit na jeden vagon.

Bobr je velmi plachý a uvidět ho v přírodě je velmi vzácné. Hlavní aktivitu má až po setmění. K páření dochází na jaře. Mláďata má v dubnu až květnu. Rodí 2-3 mláďata, která opouští rodiče ve třetím roce. Dožívá se 15-20 let.  

Ve středověku byl běžným obyvatelem našich vod. K životu mu stačili i malé potoky, které si umně přehradil větvemi a hlínou, aby tím vznikla větší nádrž. O jeho výskytu máme množství záznamů v archivech. Byl neobyčejně intenzivně loven, na svoji přítomnost upozorňoval výskytem ohryzaných křovin a stromů. Z naší krajiny vymizel již v druhé polovině 18. století. Byl loven pro kožešinu, „postní maso“, v medicíně ceněné castoreum a také ocas, který se zpravidla odváděl šlechtě, sloužil jako lahůdka.

Poslední zprávy ze severních Čech na Děčínsku nám potvrzují zástřelné listy ze šlechtických statků – v době 1608-1644 27 kusů, od roku 1645 do roku 1689 ještě bylo uloveno 14 bobrů. Poslední bobr byl uloven na Labi roku 1722 lesníkem Lenzem mezi Loubím a Dolním Žlebem.

Jeho maso bylo pro vodní způsob života chápáno jako postní jídlo. V některých klášterech proto byli chováni v rybnících nakoupení bobři. Máme o tom tištěnou zprávu, že kolem roku 1830 byli chováni bobři v rybníce kláštera Osek na Duchcovsku. – Ještě za prvé republiky byla také zvěřina z vydry považována za postní jídlo v klášteřích.

Bobři labské populace (Castor fiber albicus) se udrželi do současnosti jen v rezervaci u Magdeburku. Při naší návštěvě v roce 1967 na Univerzitě v Jeně bylo této rezervace vzpomenuto s poznámkou, že existence bobrů v této rezervaci je zpečetěna (nemoci, paraziti). Nízký stav bobrů od prvé světové války byl jistě poznamenán zásobovacími problémy v Německu a to skoro do současnosti, vždyť takový 30 kg bobr musel být toho času považován za hostinu skoro královskou. – Situace se později změnila. Díky cílevědomé ochraně a lepšímu zásobování obyvatelstva masem, se bobři tak rozmnožili, že zaplnili celé Labe a dolní toky větších přítoků. U nás se poprvé objevili bobři na Děčínsku v roce 1967, nyní jsou i na Litoměřicku.

Bylo pro mne velkým překvapením, když jsem se dozvěděl od rybářů, že bobr žije již dva roky, letos to bude již třetím rokem, na Všechlapské vodní nádrži nedaleko Teplic, která je na potoce Bouřlivec. Tento potok ústí u Hostomic zleva do Bíliny. Touto cestou se zřejmě dostal k nám. Vtok potoka do Všechlapské nádrže je velmi bahnitý a pro chůzi velmi zrádný a nebezpečný. Je legrační vidět zde stopy bobra v bahně mezi spoustou naplavených PET lahví. Co na to ekologové a občané z horních částí potoka, který protéká vesnicemi ??

Proč je v nadpisu – Bobr na Teplicku po dvou tisíci letech. – Archeologové při výzkumu u Hostomic nedaleko Bíliny nalezli zachovanou lebku bobra. Nález časově spadá do kultury laténské (mladší doba železná – cca 370 až 0 př. Kristem)     

Doc. RNDr. Ivo Flasar, Csc., vedoucí přírodovědného oddělení