Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

VZKŘÍŠENÍ ČESKÉ SAMOSTATNOSTI – UKÁZKA DOBOVÉ PROPAGANDY
Obraz J. Koudelky

Snad v každé době a za každého politického zřízení byla pociťována potřeba pokud možno jednoduchým ikonografickým způsobem prezentovat události a osoby považované z nejrůznějších důvodů za významné, klíčové, státotvorné či ideologicky zásadní. Cílovou skupinou mohla být například školní mládež či jiná skupina obyvatelstva, které bylo třeba danou informaci předat a vštípit; často se operovalo i sepjetím (skutečným či vykonstruovaným) s významnými historickými událostmi.   V období československé první republiky byl takovou událostí číslo jedna nepochybně vznik samostatného státu 28. října 1918 a s ním spjatý státní svátek, který koneckonců slavíme dodnes.   Jak si s úkolem poradil ve svém, umělecky nikterak hodnotném, díle malíř Koudelka? Historické postavy (v době vzniku obrazu většinou ještě žijící) umístil na místo, kde se onoho dne nenacházely a většinou nacházet nemohly – k pomníku Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze. Už sám titul obrazu – Potomci husitů – měl navozovat sepjetí událostí r. 1918 se známým a v té době oficiálně vyzdvihovaným středověkým hnutím.   Rozdělení figur na snímku je jasně určeno: Nalevo stojí příslušníci domácího odboje, později významní českoslovenští politikové, „muži 28. října“, nesmí chybět ani sokolská uniforma. Napravo jsou pak příslušníci zahraničního odboje s centrální postavou jeho vůdce a v době vzniku díla prezidenta republiky T. G. Masaryka. Jen kousek vedle stojící Edvard Beneš a příslušníci zahraničních vojsk, legií, včele s nepřehlédnutelným M. R. Štefánikem přesně znázorňují úlohu, která byla jednotlivým osobnostem v tehdejší oficiální propagandě přisuzována.   Můžeme se dnes pousmát nad jasnou prvoplánovostí obrazu, jeho ideologickou průhledností. Pro návštěvníka obeznámenějšího s dějinami naší země pak může jako historická ironie působit sestava oné „sešlosti“ od Husova pomníku – Masaryk a Beneš se stali zarytými politickými odpůrci opodál stojícího Jiřího Stříbrného, hrdě hledící legionář Jan Syrový se stal v roce 1938 jako premiér tragickou postavou v období mnichovském (oba, Stříbrný a Syrový byli po válce uvězněni v době, kdy jejich „kolega od pomníku“ E. Beneš vykonával svůj druhý prezidentský mandát, bezmocně přihlížeje tomu, jak to s oslavovanou masarykovskou demokracií jde od deseti k pěti…).   Říká se, že „po válce je každý generálem“. Zkusme se společně, alespoň na chvilku oprostit od našeho dobového nadhledu a skepse. Můžeme totiž toto naivní Koudelkovo dílo chápat jako svědectví doby, která je dodnes v obecném povědomí vnímána převážně kladně. Pokusme se vcítit do vnímání tehdejšího školáka, který považoval osoby na obraze za skutečné hrdiny, veden páně učitelovým výkladem k tomu, že žije v době naplnění našich národních dějin, v době, na kterou může být hrdý a která započala právě onoho památného 28. října 1918. Co na tom, že k zobrazenému setkání nikdy nedošlo…    

Mgr. Viktor Keller