Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Kachle a kachlová kamna

„Březen za kamna vlezem! Duben, ještě tam budem!“ - lidová pranostika 

Optimálně vyvážené tepelné prostřední je jednou ze základních podmínek existence člověka jako biologického jedince. Česká kotlina patří k zeměpisným oblastem, kde se v důsledku klimatických podmínek uplatňují velké rozdíly v sezónních teplotách. Jak prokazují četné archeologické výzkumy, využití otevřeného ohně k vytápění a tepelné přípravě jídla se uplatňovalo prakticky ve všech typech pravěkých kultur a přetrvávalo značně dlouho i do středověku.  

Podstatnou změnu ve vytápění interiérů přinesl významný vynález - výroba kamnových kachlů a stavba kachlových kamen, zcela uzavřených výtopných těles, které oproti doposud používaným krbům byly nebývale efektivní. Podstatný byl především rozdíl v celkové efektivnosti vyhřívání místností a s tím související spotřeba paliva. Odhaduje se, že u středověkých krbů odcházelo až 85 % tepelné energie bez užitku do rozměrných krbových komínů a pouze nepatrný zlomek se uplatňoval při ohřevu vzduchu v místnosti. U kachlových kamen tomu bylo právě naopak. Tepelné ztráty nepřesahovaly 40 %, a to v závislosti na stavební konstrukci kamen, hlavně pak na systému odtahů zplodin hoření. Tím bylo také docíleno spotřeby paliva, kterým v období středověku a raného novověku bylo výhradně dřevo.            

Nejjednodušší typy kamen se v západní Evropě začaly používat již někdy od 9. nebo 10. století. Odtud se jejich užívání postupně rozšířilo i do ostatních zemí s chladnějšími klimatickými podmínkami. Doklady o existenci kachlových kamen nacházejí archeologové především v zemích severní a střední Evropy, jako jsou Švédsko a všechny německy hovořící oblasti včetně Rakouska, dále severní kantony Švýcarska, České země, Slovensko, Maďarsko, Polsko a částečně i Rumunsko.Archeologické nálezy vypovídají, že středověké Čechy a Morava patřily k progresivní vývojové oblasti kachlové produkce nejpozději v průběhu 2. poloviny 13. století osvojením výroby nádobkových kachlů a ještě před polovinou 14. století i prvních reliéfních kachlů, jež dosáhly kolem roku 1400 vrcholné umělecké kvality (prořezávaný kružbový dekor). Největší rozvoj kachlových kamen v našich zemích však spadá do 15. a 16. století.  

Stavební uspořádání a výhřevnou i výzdobnou funkci kachlových kamen je třeba posuzovat z časově dynamického hlediska. Jejich vzhled a celková architektura byly v daném okamžiku výslednicí neustále se vyvíjejících stavebně technologických znalostí a výrobních schopností jednotlivých hrnčířů. Nejstarším kachlovým tvarem byl hrncovitý kachel s kruhovým otevřeným ústím a dlouhým tělem, který byl zasazen do zděných kamen. Patří do skupiny nádobkových kachlů, jejichž tvar vznikl odvozením od duté nádoby. K praktické stránce kamen se posléze připojila i funkce estetická a to se vznikem nového typu kachle, který nazýváme komorovým nebo reliéfním. Skládá se z tzv. komory, zadní nádobkovité části s otevřeným dnem - vyhřívacím otvorem, orientovaným dovnitř kamen a čelní vyhřívací stěny, jíž sálá teplo do vytápěné místnosti. Záchytnými otvory v komorách procházely železné spony (hřeby), spojující kachle. Mazanice, kamnářská hlína, pak vytvořila výplň mezi kachli.  

S nálezy kamnových kachlů se archeologové setkávají napříč sociálním prostředím středověku a raného novověku - hrady, tvrze a rezidenční dvory, královská a poddanská města, ale i církevní objekty, kláštery a fary...    

Ikonografie kachlů :  

Kachle s přední vyhřívací plochou se velice záhy staly předmětem zájmu středověkých umělců, kteří se tak snažili zaplnit čelní plochu motivy nejrůznějšího druhu. V době gotiky byly kachle zdobeny v podstatě dvěma základními motivy, heraldickými a náboženskými. Heraldické motivy můžeme rozdělit na znaky zemské, městské a šlechtické. Více frekventované byly však náměty náboženské, čerpající především ze Starého a Nového Zákona. V důsledku změn myšlení renesančního člověka se v této době změnilo i ikonografické vyobrazení na kamnových kachlích. Z módy vyšly starozákonní a novozákonní motivy, udržela se jen tématika starozákonních proroků Daniela, Ezechiela aj. Naopak módními se staly zejména motivy sedmi svobodných umění – gramatika, dialektika, rétorika, geometrie, aritmetika, astronomie a hudba. Stále žádanými zůstaly znaky šlechticů a měst. Kromě toho již i v této době sloužily tzv. agitky, kdy majitel kamen na jejich ploše vyjádřil své náboženské nebo politické přesvědčení, jako např. zobrazení Martina Luthera nebo Jindřicha Saského, ochránce protestantů na kachlích z Janovic u Rýmařova.

Miroslav Nováček    

Použitá literatura:

Hazlbauer, Zdeněk 1998: Krása středověkých kamen.

Praha Brych, Vladimír 2004: Kachle doby gotické, renesanční a raně barokní. Praha