Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

NAROZENÍ A KŘEST V LIDOVÉ KULTUŘE 

Narození dítěte

Během dlouhé doby vývoje lidstva se nezměnily hrozby a nebezpečí, které provázely dítě při jeho příchodu na svět. V českém lidovém prostředí existuje mnoho dokladů, které svědčí o úsilí zvládnout strach a obavy ze všech hrozeb a nejistot iracionálními, magickými prostředky.

Z chronologického hlediska lze rozdělit rituály, které jsou spjaté s narozením dítěte do tří etap: těhotenství, porod a šestinedělí. Každá z nich představuje výjimečný časový úsek, který pro ženu a dítě, ale i jejich blízké společenství znamená čas velkých hrozeb a nebezpečí od zlých sil.

Pro české země v 19. století je typická velká porodnost, ale také velká úmrtnost kojenců. Ke konci 19. století dochází k zlepšení situace v dětské úmrtnosti, hlavně díky novým hygienickým a lékařským předpisům pro porodní báby.

Velký počet dětí byl tehdy v českém prostředí zcela přirozený. Narození dítěte bylo boží vůlí. Větší počet dětí, zvláště když dorostly, znamenal ekonomický přínos a dával i větší šanci na zabezpečení rodičů.

Pokud se stalo, že měla žena dítě za svobodna, byla za to od svého okolí i od faráře velmi kárána. Také existoval institut vynuceného přiznání otcovství. Toto se praktikovalo veřejným označením otce, pomocí Rodeníku nebo také Rodiníuk – to byla figurka miminka z těsta, kterou rodiče svobodné matky poslali označenému otci. Když otcovství přiznal a chtěl se starat o dítě, tak si do figurky kousl a kus snědl. Když otcovství nepřiznal, tak prostředníka s figurkou vyhnal.

Samotný porod měl v lidové tradici mnoho pojmenování, říkalo se, že přišla  do kouta, do polohu, do nedělí. Také se říkalo, že na ženu přišla těžká hodinka. K uspíšení nebo usnadnění porodu se používaly nejrůznější postupy. Nejčastější bylo podkuřování a napařování místnosti, kde byla rodička. Tyto praktiky patřily k nejstarším.

Když se dítě narodilo, tak musela porodní babka uvázat pupeční šňůru. Poté dítě vykoupala v neckách a zavinula ho do peřinky. Matka dostala kořalku a uvařil se jí bylinný čaj.

Křest

Křest je specifický způsob přijetí narozeného dítěte do společenství. Křtem  se potvrzuje příslušnost dítěte k církvi a tím i k uznaným duchovním hodnotám. Vymezoval narozenému človíčku vlastní prostor rodného domu a domovské obce.

Křest znamenal obnovu, znovuobrození. Působí očistu novorozence  od prvotního hříchu a je udělením Boží milosti – základní podmínkou přijetí  do společenství církve. Nepokřtěné dítě nemělo ve svém životě Boží ochranu a po své smrti odpočinek v posvěcené půdě.

Až do konce 19. století se mezi lidem tradovalo, že křest znamená nejen uvedení dítěte do křesťanské obce a klíč k otevření brány k jeho spasení, ale že představuje také ochranu proti zlým duchům. Ve folklorním podání se uchovalo množství pověstí o nepokřtěných dětech, které bloudí sedm let světem jako bludičky a znepokojují rodiče i ostatní kolemjdoucí.

Se křtem se spěchalo. Křtilo se obvykle druhý den po narození, někdy dokonce v den porodu, aby dítě nepřišlo do království Božího nepokřtěné.

V případě nebezpečí úmrtí dítěte připouštěla církev možnost nouzového křtu kýmkoliv, kdo byl sám pokřtěn a obyčejnou vodou. Slabé a neduživé děti proto porodní babička hned raději pokřtila sama. Polévání novorozence vodou, spojené s udělováním jména, bylo známé již v předkřesťanských dobách.

O tom, jaký význam zaujímal křest v lidovém myšlení, svědčí různé věštby, pověry a obyčeje, které ho provázely. Lidé dávali miminku do peřinek při křtu krajíc chléba, který měl dítěti zajistit ochranu, šťastný a bohatý život. Také u německy mluvících obyvatel v českém pohraničí měl chléb při křtu chránit dítě. Chléb se přidával dítěti do první koupele.

Důležitou úlohu při křtu měl kmotr, při celém obřadu držel miminko v náručí. Kmotrovstvím vznikl svazek, nezávislý na pokrevním příbuzenství a představující specifickou formu rituálního spříznění. V lidové tradici kmotrovství vytvářelo nadstavbu rodinným vztahům. Ačkoli šlo o uměle vytvořený svazek, kmotři se k rodině chovali jako příbuzní. Jako křestní dar dostávalo dítě většinou peníze a svatý obrázek. Dárek, který dítě dostalo od kmotra, rodiče pečlivě uschovali, neboť se mu připisovalo kouzlo a požehnání

Do kostela nesla miminko matka, před kostelem ho přebíral kmotr se slovy: „pohánka odnesem, křesťánka přinesem.“ Kmotr měl vyživovací povinnost v případě úmrtí rodičů. Vědomí kmotrovské odpovědnosti za výchovu dítěte a představy o významu kmotrovství v příbuzenských vztazích, dané zvykovým právem, přežívaly v tradičním vesnickém prostředí až do přelomu 19. a 20. století.

Bc. Markéta Kašparová

 Použitá literatura:

Navrátilová Alexandra, Narození a smrt v lidové kultuře, Praha 2004