Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Kameninové lahvice na minerální vodu

S květnem je tradičně spojeno zahájení lázeňské sezóny v Teplicích, při níž je připomínána dlouhá historie lázní. Teplice proslavily především léčivé koupele, méně je známo, že v minulosti lékaři ordinovali zdejší vody a především Pravřídlo i k pitným kúrám. Koncem 18. a v 19. století se sem přivážely též proslulé minerálky z jiných míst v Čechách i ze zahraničí. Jako exponát měsíce jsme zvolili keramické lahvice, v nichž se minerální voda expedovala.

Voda některých pramenů v jižní a západní Evropě byla vyvážena na větší vzdálenosti již v době Římské říše a k transportu sloužily amfory, soudky nebo nádoby podobné čutorám.

Ačkoliv starověcí a středověcí lékaři doporučovali minerální vody pít přímo u zdroje, bohatí lidé si je nechávali posílat  domů, aby je užívali  jako lék, nebo občerstvující nápoj.

Vývoz stoupl v 16. století především ve Francii a v Německu a v 17. století se rozšířil také prodej chebských kyselek, tj. vod vyvěrajících na území pozdějších Františkových Lázní  a kyselek vlastněných klášterem v Teplé v prostoru dnešních Mariánských Lázní. Zasílatelství vod se značně rozvinulo od konce 18. století. Voda se transportovala v  kameninových nádobách vyráběných místními hrnčíři, nebo dovezených z dílen specializovaných na tento druh keramiky.

Vývěry kyselky v Bílině vlastnili Lobkowiczové. Od 30. let 18. století se vozila do Teplic, o něco později do Drážďan a koncem století až do Ruska, Turecka a dalších zemí.

Lahvice na bílinskou kyselku se původně obstarávaly v Sasku, pak na Chebsku. Dlouhý převoz často provázený  poškozením nádob a zhoršením kvality vody, zvyšoval režijní náklady, proto asi v 80. letech 18. století byla zavedena výroba lahvic v Bílině a to jak pro místní kyselku, tak i pro hořkou vodu z pramenů vlastněných Lobkowiczi v Zaječicích.

Nádoby na kyselky byly válcovité, zatímco pro hořké vody ze Sedlce, Zaječic, Korozluk, Bylan a dalších míst na Mostecku byl určen čtverhranný tvar. Zhotovovaly  se ručně na hrnčířském kruhu, z něhož po vytočení byly odděleny strunou zanechávající charakteristické kruhové zářezy na dně. Na  nádobu se pak vtisklo razítko s názvem vody, označením místa původu a jménem majitele stáčírny. Při vypalování se přidala do pece kuchyňská sůl, která vytvořila charakteristickou lesklou glazuru různých odstínů hnědé barvy. Nádoby se vyráběly v obrovském množství a aby byly co nejlevnější, na dokonalost tvaru se příliš nehledělo. Důležitější byla vodotěsnost.  Po vypálení byly nádoby podrobeny zkoušce prostupnosti vody a ty, které neobstály, byly rozbity. Do dobrých se nabrala voda ponořením do pramene – používaly se k tomu kleště, kterými se zachytilo více lahvic najednou, nebo železné koše. Pak se hrdlo uzavřelo korkovou zátkou, zasmolilo, překrylo pergamenem, měchuřinou, kůží, případně plátnem a převázalo šňůrkou. Na nádoby se někdy lepily etikety s označením pramene, ty se však dochovaly jen vzácně. Nakonec se lahvice zabalily do plátna a ukládaly do beden, pečlivě proložené slámou.

Kromě keramických nádob k převozu minerálních vod používali ve Francii, Německu a Belgii také skleněné láhve a to již v 16. a 17. století. Jejich cena byla ale příliš vysoká  a teprve koncem 19. století s rozvojem sklářské výroby zcela převážily. Ve skleněných láhvích se od 80. let 19. století vyvážela pod názvem Teplické městské zřídlo také voda z Pravřídla.

Masová produkce kameninových lahvic z nich činila běžné předměty, které sloužily i po spotřebování minerálky. Nosila se v nich pitná voda k zahnání žízně při polních pracích, uchovával se v nich ocet či petrolej, minerální olej a jiné technické tekutiny, a když pro ně nebylo zrovna žádné využití, pro všechny případy se někam uložily. V Bílině po více než 100 letech od svého vzniku byly ještě použity  jako obruba cestiček v jedné zahradě. Dnes se s nimi setkáváme v rekreačních chalupách v místnostech stylizovaných do podoby selské jizby i v moderně zařízených bytech a v loňském roce z lahvice se znakem Bílinské kyselky byla nalita voda z teplického Pravřídla na základní kámen Národní knihovny v Praze. Už dlouho jsou lahvice  předmětem sběratelského zájmu. Více než estetickou působivost sběratel oceňuje vzácnost typů a tvarů: před domácí produkcí, pokud se na ni zrovna nespecializuje, dává přednost výrobkům z jiných oblastí,  jelikož válcovité lahvice převažují, raději sáhne  po hranaté a protože většina nádob byla určena pro menší obsah, zajímají ho víc velké kusy. Lahvice z určitého místa se člení podle velikosti, doby vzniku, jména majitele minerálního zdroje a s tím spojené odchylnosti v razítkách vyražených na plášti nádoby.

S trochou závistí si sběratelé prohlížejí obsáhlý soubor lahvic z Čech a Německa, vystavený v expozici lázeňství v teplickém muzeu. Na nich se dá sledovat variabilita tvarů a typů, různorodost razítek i  působivost jednoduché formy bez zdobných prvků, vycházející z účelu, k němuž byly určeny.                                                                                                   

Mgr. Jitka Budinská