Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Záchranný archeologický výzkum v Měrunicích, Ústecký kraj (bývalý okr. Teplice)

Luboš Rypka (Regionální muzeum v Teplicích, p.o.) - Kamil Novák (Archeobohemia o.p.s.)        

Od 15. 12. 2008 do 7. 10. 2009 probíhal v kamenolomu v Měrunicích, v lokalitě Stříbrník, poloze „Třešňovka“ (k.ú. Měrunice) záchranný archeologický výzkum, který provádělo jako odborný a metodický garant Regionální muzeum v Teplicích, p.o. ve spolupráci s firmou Aleš Bartes (firma specializující se na provádění zemních a dokumentačních archeologických prací). Vedením výzkumu byl jako hlavní archeolog pověřen Luboš Rypka z Regionálního muzea v Teplicích, hlavním technikem archeologického výzkumu, zodpovědným za technické provedení a kresebnou a fotografickou dokumentaci byl Kamil Novák[1] z firmy Aleš Bartes. Svým rozsahem se jedná o největší záchranný archeologický výzkum na území bývalého  teplického okresu v posledních ca třiceti letech. Z dřívějších velkoplošných výzkumů je nutné jmenovat rozsáhlé výzkumy v pískovně v Hostomicích (1953[2], 1965-1977[3]) a v prostoru dnešní výsypky velkodolu Maxim Gorkij v zaniklých Radovesicích (1969-1988[4]). Podnětem k zahájení archeologického výzkumu byl záměr investora, firmy BASALT s.r.o., rozšířit těžbu do prostoru východně od stávajícího lomu, neboť zde byly geologickými vrty v uplynulých letech zjištěny další bohaté zásoby čediče. Pro pokračování těžby je nutné postupně odstranit všechny svrchní geologické vrstvy, aby mohlo být ložisko úspěšně vytěženo. Vzhledem k tomu, že se jedná o postupně zanikající lokalitu, kdy je celý vrch Stříbrník postupně odtěžován, bylo nutné zvolit zvláštní strategii. Z blíže nelokalizované polohy na ploše Stříbrníku byly navíc již od roku 1920 registrovány ojedinělé archeologické nálezy (spony z mladší doby římské, uložené v Národním muzeu v Praze). Také zběžným povrchovým sběrem na podzim roku 2008 na poli těsně přiléhajícím k ploše plánované k odtěžení byl zjištěn volný rozptyl pravěkých střepů s výraznými koncentracemi zlomků keramiky a mazanice svědčícími o pravidelném rozorávání pravěkých zahloubených objektů. Všechna tato fakta nasvědčovala tomu, že v místech plánovaného rozšíření těžby lze očekávat archeologické nálezy a situace. Na celé ploše o celkové rozloze 2,7 ha bylo nutné v první fázi výzkumu provést stroji UDS skrývku svrchních humózních vrstev a během archeologického dohledu této skrývky zjistit, zda se pod těmito vrstvami ornice a podorničí skutečně nenalézají předpokládané archeologické objekty (jámy, žlaby, půdorysy chat, hroby apod.). Již během prvého dne skrývek se tyto domněnky potvrdily, neboť nedlouho po započetí zemních prací se pod lžící stroje UDS začaly objevovat četné zahloubené sídlištní objekty. Bylo tedy nutné co nejdříve zahájit druhou fázi výzkumu – vlastní záchranný archeologický výzkum, jehož předmětem bylo podrobné zdokumentování zjištěných pozůstatků lidských aktivit v lokalitě. Se zástupcem investora, firmy BASALT s.r.o., panem Ing. Lubošem Boučkem, Ph.D., byl dohodnut podrobný harmonogram prací a rozdělení celé plochy na jednotlivé pruhy, které byly postupně uvolňovány, aby práce v kamenolomu mohly pokračovat bez větších zdržení. Všechny pracovníky záchranného archeologického výzkumu bylo nutné odborně proškolit a zajistit celodenní ostrahu zkoumané plochy, neboť vzhledem k tomu, že se jednalo o areál kamenolomu, bylo nutné dodržovat zvláštní bezpečnostní předpisy. Volný vstup na lokalitu byl možný jen se souhlasem bezpečnostního technika a investora.  Skrývkové práce probíhaly nepřetržitě od 15. prosince 2008, za každého počasí, až do brzkého jara roku 2009. Pouze vysoké mrazy zhruba v polovině ledna 2009 přinutily archeology po dobu nejnižších teplot práce přerušit, neboť půda promrzala až do hloubky okolo 40 cm a skrývkové práce tak začaly silně porušovat i cenné archeologické objekty. Bylo zjištěno několik tisíc archeologických objektů[5] různé velikosti (z původně ca 4380 označených půdorysů objektů zůstalo po vytřídění většiny pseudoobjektů[6] ca 3100 předpokládaných pravěkých objektů), od malých (kůlové a sloupové jámy[7] – doklady vertikálních opěrných prvků nesoucích konstrukce střech zahloubených příbytků či nadzemních konstrukcí; půdorysy ohnišť), středně velkých hlubších (odpadní a zásobní jámy; prohlubně se zbytky kulturní vrstvy; několik pozůstatků pecí) až po rozsáhlé (tzv. hliníky – jámy po těžbě jílu na omazávky stěn chat a pecí a na získávání hrnčířské hlíny k výrobě keramiky). Několik zjištěných půdorysů patří zřejmě zahloubeným chatám či větším výrobním objektům. Co se týče předběžného datování, nejvíce objektů náleží období z přelomu starší a mladší doby železné (pozdní doby halštatské až časné doby laténské, stupně H D2 – LT A (ca 550-400 př. Kr.) s možným přesahem do stupňů LT B1-2 (ca 400-260 př. Kr.)), menší část sídlištních jam lze datovat do období kultur popelnicových polí mladší a pozdní doby bronzové (knovízská kultura, stupně B C2/B D – H B1 (ca 1300-1150 př. Kr.), štítarská fáze knovízské kultury, stupně H B1 – H C (ca 1150-750 př. Kr.)) a pouze několik málo objektů se pravděpodobně hlásí svými nálezy do období pozdní doby kamenné (střední eneolit – kultura kulovitých amfor (ca 3300/3200-2900/2800 př. Kr.), zřejmě i řivnáčská kultura (ca 3000-2900/2800 př. Kr.))[8]. Jedná se tedy o polykulturní lokalitu, konglomerát sídlišť z různých období pravěku. Některé objekty byly silně porušeny hlubokou orbou a kořeny vzrostlých stromů, v minulosti zde byla pole a posléze třešňový sad. Někdy v 80. letech byla navíc část plochy hluboce skryta a posléze opět zahrnuta, některé archeologické objekty tak byly nenávratně zničeny. Nejvýznamnějším osídlením zjištěným archeologickým výzkumem na Stříbrníku je několikagenerační sídliště z období pozdního halštatu až časného laténu (stupně H D2 – LT A) s možným časovým přesahem do mladší doby laténské (stupně LT B1-2)[9]. V tomto období se v severozápadních a středních Čechách konsoliduje keltské etnikum. Četné zjištěné superpozice objektů (půdorysy objektů se vzájemně překrývají, což dokládá jejich vzájemnou nesoučasnost v rámci existence jedné fáze sídliště) svědčí zřejmě o několika sídlištních fázích a tudíž i dlouhodobějším charakteru zdejšího osídlení. K nejčastějším nálezům patří samozřejmě keramické střepy a zvířecí kosti. V několika případech se podařilo v odpadních jamách i jiných objektech objevit celé či dobře rekonstruovatelné tvary nádob, nejčastěji misek, hrnců či lahvovitých tvarů. Zaznamenán byl výskyt tuhované[10] keramiky s vlešťovanými vzory (mřížky, šikmé linie), keramiky zdobené kolky[11] (esíčka, půlměsíce apod.) i keramiky tuhové[12] (grafitové). Keramické přesleny, kostěná šídla, fragmentárně dochovaný tkalcovský hřeben a zlomek hliněného závaží tkalcovského stavu dokládají rozvinutou textilní výrobu na lokalitě. Zarážející je ovšem velká chudost nálezů na kovové předměty a to i přesto, že byla plocha výzkumu pravidelně kontrolována detektory kovů a to i v prostoru mezi jednotlivými objekty. I tak se ovšem podařilo objevit několik velmi zajímavých kovových artefaktů. Za zmínku stojí zlomek sekyrky s tulejí (zřejmě pozdní doba bronzová), několik bronzových jehel, fragment bronzové vázičkovité jehlice či dvojboký bronzový hrot šípu (šipka). K nejvzácnějším kovovým nálezům pak patří dlouhý železný bojový nůž, tzv. sekáč a arzénbronzová[13] trojboká šipka (obojí ze stupně H D2 – LT A). Sekáče byly běžnými zbraněmi prvních Keltů (či Prakeltů). Trojboká šipka nese zase znaky nomádského prostředí. Právě v tomto období, na přelomu pozdního halštatu a časného laténu, pronikají do střední a západní Evropy nomádské kmeny (spojované s historickými Skyty), jejichž typickými zbraněmi byl krátký reflexní luk a šípy s trojbokými hroty. Nelze sice přímo vyloučit nějaký bojový střet na sídlišti na Stříbrníku (takové jsou doloženy na několika evropských lokalitách zánikovými horizonty se spálenými vrstvami a nálezy desítek takových šipek), ale spíše lze snad počítat s importem předmětu ze skytského (či jiného nomádského) prostředí[14] či jeho domácí výrobu podle cizí předlohy (akulturaci[15]). K zajímavým nálezům jistě patří i provrtaná schránka zavinutce penízkového (Cypraea (Monetaria) moneta)[16] který se vyskytuje pouze v Tichomoří a v Indickém oceánu při pobřeží západní Afriky, Rudého moře a Perského zálivu, odkud musel být na velké vzdálenosti importován.[17] Několik takových schránek bylo nalezeno i na dříve zkoumaném sídlišti v Radovesicích (datovaném do stupňů H D – LT D2). Ostatně srovnání nálezů z Měrunic s nálezy z výzkumu v Radovesicích bude předmětem dalšího bádání stejně jako podrobné vyhodnocení provedených analýz z odebraných vzorků (fosfátové analýzy, analýzy makrozbytků z plavení výplní objektů, radiokarbonové datování, analýzy strusek a mazanic, zoologické určení zvířecích kostí, analýzy spektrálního složení barevných slitin apod.). K velkým překvapením však patřilo i objevení dvou kostrových hrobů s dospělými jedinci, orientovanými ve směru S-J, zřejmě z období trvání halštatsko-laténského sídliště. Hroby však byly silně porušeny hlubokou orbou, k tomu navíc dochované kosti z velké části již strávila okolní agresivní půda, což stěžuje jejich antropologické určení. Pouze v jednom z hrobů byla nalezena část misky, jinak byly oba pohřby zcela bez milodarů. Takto chudě vybavené hroby bývaly běžné ve starolaténském období. Podobně jako kostrové hroby dopadlo i postupně odkrývané žárové pohřebiště z období štítarské fáze knovízské kultury v jihovýchodní části plochy. Také zde zanechala hluboká orba svoje neblahé stopy. Původně zde musely být desítky hrobů, z většiny uren se však dochovala pouze dna nádob uložená v mělkých jamkách a kolem nich hromádky popela a drobných přepálených lidských kostí. Jen v případě dvou hlouběji uložených žárových hrobů se nám zachovaly větší části nádob, jejichž tvar lze z velké části úspěšně rekonstruovat. I ty však mají částečně či úplně odorané okraje. Další hroby byly zřejmě zničeny během prací v kamenolomu, zbytky několika hrobů byly zachyceny v profilu čerstvě odbagrované jihovýchodní části plochy (v pruhu odbagrovaném předčasně bez vědomí archeologů). Sama poloha lokality je poměrně výhodná, ze západu a severozápadu byla chráněna strmými svahy Stříbrníku, vrch je dobře přístupný jen z jihu a východu, kde jsou svahy již povlovnější. Jako zdroj vody mohl sloužit severovýchodně odtud protékající Lužický potok, případně nějaký pramen nebo jiný zdroj vody (např. hloubená studna, cisterna na dešťovou vodu apod.), který se mohl nacházet v centrální části vrchu, dnes odtěžené kamenolomem. Tato výšinná poloha (nadmořská výška kolísá mezi 400-410 m n.m.) mohla mít zřejmě svůj strategický význam, výhled z kopce na České středohoří poskytoval jistě dokonalý přehled o dění v nejbližším okolí i optický kontakt s dalšími kopci, které mohly být rovněž osídleny ve stejném období[18]. Opevnění polohy ovšem zjištěno nebylo, nelze jej však vyloučit (např. jednoduché ohrazení palisádou). Až na malou část plochy bylo zjištěno osídlení na většině prozkoumaného území.V 80. a 90. letech byly během těžby v kamenolomu odtěženy asi tři čtvrtiny kopce, bohužel bez vědomí či povšimnutí archeologů. Celkový rozsah osídlení na Stříbrníku tak nebude bohužel zřejmě nikdy možné spolehlivě stanovit. Vše nasvědčuje tomu, že velká část sídliště byla již dříve odtěžena a zničena, menší část však zřejmě pokračuje i východním a jihovýchodním směrem od zkoumané plochy do přilehlých polí. V budoucnu se počítá po dohodě s majiteli pozemků s nedestruktivním průzkumem těchto ploch formou systematických povrchových sběrů, geofyzikálního měření a preventivního detektorového  průzkumu.       

Luboš Rypka                                                                                                                                                                                

Literatura:

Jiráň, L. (ed.) 2008: Doba bronzová. Archeologie pravěkých Čech 5. Praha.  

Neustupný, E. (ed.) 2008: Eneolit. Archeologie pravěkých Čech 4. Praha.  

Venclová, N. (ed.) 2008a: Doba halštatská. Archeologie pravěkých Čech 6. Praha.  

Venclová, N. (ed.) 2008b: Doba laténská. Archeologie pravěkých Čech 7. Praha.      
 

[1] Dnes pracuje ve firmě Archeobohemia o.p.s.

[2] Výzkum K. Motykové-Šneidrové (Archeologický ústav Praha).

[3] Výzkumy P. Budinského (Muzeum Teplice).

[4] Výzkumy J. Waldhausera a P. Budinského (Muzeum Teplice).

[5] Pojmem objekt jsou označovány nemovité nálezy - půdorysy zahloubených staveb, odpadních a zásobních jam, pozůstatky ohnišť a pecí, ale i nadzemní stavby se zahloubenými jamkami po vyhnilých či vyvrácených sloupech či kůlech.

[6] Např. vývraty stromů, nerovnosti terénu, bagry zatlačené zbytky ornice, nory drobných savců atd.

[7] Negativy po vyhnilých dřevěných kůlech (zatloukané do země) a sloupech (vkládané do předem vykopaných jam), vyplněné tmavší zeminou a často i kameny sloužícími jako pevný podklad nosných sloupů i k upěchování těchto konstrukčních prvků v terénu a zajištění jejich stability.

[8] Relativní i absolutní chronologie je přejata z nejnověji publikovaného zpracování pravěku Čech: Neustupný (ed.) 2008, 97, 117; Jiráň (ed.) 2008, 145-148; Venclová (ed.) 2008a, 26; Venclová (ed.) 2008b, 21.

[9] Předpoklad pokračování osídlení do období mladšího laténu se zatím opírá o zaznamenaný výskyt tuhové (grafitové) keramiky v některých objektech. Tento předpoklad bude ověřen během podrobného zpracování nálezů.

[10] Nádoby byly potírány tuhou, čímž získaly kovově lesklý vzhled. Do tohoto povrchu pak byla často vlešťována geometrická výzdoba. Takto zdobená keramika je v severozápadních Čechách typická pro stupeň H D2. 

[11] Takto zdobená keramika je typická zejména pro stupeň LT A.

[12] Tuha byla přidávána přímo do keramické hlíny. Po vypálení měly nádoby matný vzhled a mastný povrch. S výskytem takto vyráběné keramiky se počítá až od mladolaténského období.

[13] Arzénbronz je slitinou mědi a arzénu, jedná se o tzv. nepravé bronzy.

[14] Ať již přímým obchodem nebo směnou či jinak zprostředkovaně přes třetí osoby.

[15] Adaptaci cizí formy v domácí kultuře.

[16] Předběžné určení P. Adamce a D. Fehse.

[17] Známý je též pod domorodým názvem afrických kmenů jako mušle „kauri“ (anglicky „cowry“ či „cowrie“), kde byl hojně používán jako předmincovní platidlo. Jako platidlo byl dlouho používán i ve staré Číně. V keltském prostředí však byly schránky tohoto živočišného druhu využívány zřejmě spíše jako ozdoby, někdy byly vyříznuté části perleti vkládány do ozdobných knoflíků na patkách laténských spon.

[18] Některé nálezy z detektorových průzkumů na několika nedalekých kopcích tomu i plně nasvědčují.