Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Cechovní předměty z cínu z první poloviny 18. století

Významným historickým fenoménem teplického regionu, a zvláště pak města Krupky, je cín, respektive produkty z něho vyrobené. Surovina samotná se získávala tavením v pecích z cínovce či-li kasiteritu, nacházeného v menší míře v přírodě ve formě valounů, v náplavách, ponejvíce však v hlubinných ložiscích, odkud musel být dobýván specialisty, horníky. Tak se dělo po staletí i v Čechách v oblasti Krušnohoří a Slavkovského lesa, které v 16. století patřily k hlavním evropským producentům cínu. Tento kov se stal díky svým tepelným i mechanickým (při opracování) vlastnostem velmi populárním jak při výrobě předmětů umělecké povahy, tak užitkového zboží. Ačkoli zpočátku převládal v církevních stavbách a v obydlích šlechty (která ovšem nadále preferovala stříbro), postupně se plně prosadil i do příbytků běžných měšťanů a posléze začal zcela dominovat jejich stolům a kuchyním. Historie cínu je ovšem mnohem starší – prvotní nálezy pocházejí až z daleké Persie z období několika tisíciletí před Kristem, ušlechtilý kov znal i řecký básník Homér. V Evropě se jeho rozkvět datuje do vrcholného středověku, kdy začaly být otevírány doly na česko-saském pomezí… jedním z nejstarších horních měst se tu stala Krupka. Ta svou největší slávu prožila v období renesance, stejně jako cín, z něhož se již nevyráběly jen předměty čistě utilitární, ale také takové, které byly velmi dekorativně zdobeny – různými ornamenty, nápisy, znaky, mytologickými i realistickými scénami. V 17. a 18. století sice krušnohorská těžba upadala, ale cín tu nadále zůstával velmi důležitým artiklem. Jeho skutečný úpadek způsobila až manufakturní výroba zboží z levnějšího, lehčího i lépe tvarovatelného materiálu v 19. století, což nicméně neznamená, že by se cín přestal zcela používat. K dekoracím jej používaly historizující slohy i secese, v dobách nejnovějších se stal vyhledávaným sběratelským zbožím a atraktivní náplní mnoha muzejních sbírek. Jeho popularita nenechává zaniknout cínařskému řemeslu ani dnes.

Rovněž cínaři, stejně jako ostatní řemeslníci, se začali záhy organizovat v řemeslných spolcích, tzv. ceších. Nejstarší vznikly v západní Evropě už ve 12. století. Cínaři pracovali ostatně velmi často také pro jiné cechy – stalo se totiž zvykem, že si takřka každé takové uskupení opatřovalo cínové poháry, konvice, odznaky apod. Jejich výroba probíhala odléváním do forem, které jsou známy už v antice. Ze 12. století se dochoval jedinečný doklad o zpracování cínu v díle benediktinského mnicha Theophila Presbytera, nazvaném Schedula diversarum artium, kde v jedné z kapitol věnovaných zpracování kovů líčí odlití konvičky z cínu způsobem ztraceného vosku. Na vymodelované hliněné jádro se nanesla vrstva vosku a přes ni hliněný obal. Zahřáním se vosk odtavil a do vzniklého prostoru lil cín. Po zatuhnutí se z konvičky hliněná forma odstranila a následovalo další zpracování završené leštěním předmětu. Nejpozději ve čtrnáctém století se již používaly dělené formy, do kterých řemeslník odléval část předmětu a z několika samostatně zhotovených dílů pak pájením sestavoval celek. Od šestnáctého století se zhotovovaly formy i z kovů. Nejužívanější byla mosaz, ale objevovaly se i měděné, bronzové a dokonce olověné formy. K nezbytnému zařízení cínařské dílny patřila dále tavicí pícka s kotlíkem, naběračky na lití kovu, různé pájky a soustruh s nástroji na mechanické opracování povrchu odlitku. Rozmanitá dláta, rydla a razidla. K závěrečnému přeleštění se používala achátová hladítka. Nejrozšířenějším způsobem zdobení hotového výrobku bylo rytí. Techniky používané cínaři se v tomto směru propracovaly do značné šíře, od jednoduché lineární rytiny až po různé plošné způsoby, využívající většinou kolébavý pohyb širokého ostří rydla.   

Regionální muzeum v Teplicích disponuje rozsáhlou sbírkou historického cínu, která eviduje několik set předmětů a kterou je možné si z velké části prohlédnout ve výstavních prostorách muzejní pobočky v Krupce. Cechovní produkty jsou jak v expozici, tak v depozitářích významnou položkou.    

PhDr. Jan Kilián, PhD.