Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

„Když zvony odletěly do Říma“ – pašijový týden

Velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem, oslavují zmrtvýchvstání Krista o Velké noci po jeho ukřižování.  Navázaly  na  židovský  svátek   pesach, připomínající  vysvobození  Židů  z  egyptského  zajetí a jejich odchod do nové země. Oslavy ve velikonočním období mají také své kořeny v předkřesťanské tradici – různými rituály vítají jaro, slunce a teplo a loučí se s dlouhou zimou. Termín velikonočních svátků je pohyblivý, stanovuje se podle lunárního kalendáře. Boží hod velikonoční je vždy neděle následující po prvním jarním úplňku. Při oslavách se prolínají lidové zvyky, vycházející z pověr a pohanských obyčejů s církevními rituály. Poslední týden půstu před Velikonocemi se nazývá pašijový. Začíná Květnou nedělí, připomínající vjezd Krista do Jeruzaléma a jeho vítání palmovými ratolestmi svěcením kytic a proutků kočiček a končí Velikonočním pondělím. Jednotlivé významné dny v tomto týdnu mají své pojmenování. Škaredá nebo sazometná středa  obdržela  svůj název  podle toho,  že v  tento den se Jidáš mračil na Krista a tento den ho také zradil. Proto by se nikdo neměl mračit a být nepříjemný, aby mu to nezůstalo po celý rok. Obvykle se uklízelo stavení a vymetaly komíny. Čtvrtek je nazýván Zeleným podle barvy roucha, užívaného v kostele při bohoslužbách. Možná je též záměna staroněmeckého výrazu pro „naříkání“ s podobným výrazem pro „zelený“. Na Zelený čtvrtek se konala Poslední večeře Páně,  modlitba v  Getsemanské zahradě, dokonání  Jidášovy zrady, Ježíšovo zatčení a vydání rozsudku k jeho ukřižování. Ten den se měla jíst pouze zelená strava – špenát, hrách, zelí, bylinky,... také se jedlo pečivo pomazané medem ve tvaru pletenců, připomínajících provaz, na kterém se Jidáš oběsil, tzv. „jidášky“. Prováděly se úkony, související s ozdravením těla a očistou domu. Ve čtvrtek zvonily naposledy v kostelích zvony a poté „odlétly do Říma“, umlkly až do soboty. Jejich zvonění bylo na venkově nahrazováno řehtáním, klapáním nebo i jinak řečeno hrkáním, křístáním, rachtáním. Malí chlapci obcházeli ráno, v poledne i večer od čtvrtka do soboty s dřevěnými řehtačkami a klapačkami i velkými trakaři vesnici, modlili se u křížků a kapliček. Při poslední obchůzce dostávali drobné odměny.  Lidové řehtačkyjsou doložené od 16. století, i když tento zvyk je znám od středověku. Někde byl spojován s hrou honění na Jidáše. Největší rozmach této tradice spadá u nás do poloviny 19. století, na mnoha místech je udržován dodnes. Na Velký pátek, den Ukřižování Krista neboli den smutku, se nekonaly mše, nezvonily zvony, nehrály varhany, držel se přísný půst a v kostelech se zdobily boží hroby květinami. Hrály se tzv. pašijové hry, připomínající poslední dny Kristova života a jeho zmrtvýchvstání. Byl to magický den plný kouzel. Lidé se před východem slunce obřadně omývali v blahodárné pramenité vodě pro získání zdraví, síly a svěžesti, velikonoční vodou kropili své světnice a omývali nádobí na mísení a pečení chleba, nesměli pracovat na poli ani v hospodářství. S tímto dnem je spojena také pověra, že se otevíraly poklady, označené světélkující září. Bílá sobota je posledním dnem půstu. Její název je odvozen od bílého oděvu nově pokřtěných. Opět se rozezněly zvony v kostelech, před noční bohoslužbou se před kostelem světil oheň a z něj se zapálila velká svíce, tzv. paškál, kterou byl oheň přenesen do kostela. Zde si z něj věřící zapalovali své svíčky. Uhlíky z posvěceného ohně měly zázračnou moc. Konala se slavnost Vzkříšení – procesí svátečně oblečených lidí procházelo obcí, byl nesen kříž, sochy a obrazy Krista. Neděle je nazývána Hodem božím velikonočním. Ten den vstal Kristus z mrtvých. V kostele se dopoledne konaly bohoslužby, světily se velikonoční pokrmy, prováděly se rituály zajišťující dobrou úrodu – např. procesí s koňmi kolem polí, zapichování posvěcených dřevěných křížků do půdy. Po půstu se jedly pokrmy především z jarních bylin, vajec, jehněčího a kůzlečího masa. Velikonoční pondělí již není církevním svátkem a neváží se k němu žádné významné liturgické úkony. Ovšem z pohledu lidových zvyků je považován za nejdůležitější den velikonočních svátků – provozují se starodávné  zvyky sledující  zajištění  zdraví,  krásy  a  mládí  -   šlehání  pomlázkou,  polévání  vodou.  Děti a mládež  obchází domy s koledou a jsou obdarováváni malovanými vejci, sladkostmi, případně penězi.  

                                                                                                                                                
Mgr. Pavlína Boušková, kurátorka sbírky národopisu RMT