Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Johann Gottfried SEUME v roce 1810 v Teplicích

Jan Bohumír Seume – neznáte snad? Není to novodobá podoba Johanna Gottfrieda Seumeho (29.1.1763 – 13.6.1810), jak ho každý Tepličan zná z náhrobku nebo z pomníku v Lípové ulici. Na Jana Bohumíra si počeštil jméno svého oblíbeného básníka již v devatenáctém století Jan Neruda ve vzpomínce na procházku po Teplicích v době, kdy se léčil v nedalekém Dubí. Neruda s ironickým postřehem líčí dojmy s tehdy oblíbených a vyhledávaných lázní střední Evropy. Žertovný tón však opouští ve chvíli, kdy popisuje, jak na starém městském hřbitově (v Lípové ulici ) hledal hrob Seumeho. Byl to, napsal Jan Neruda:   "básník německý, myslitel vznešený, muž poctivý – poctivosti, že jsi tak řídka, že tě musí člověk hledat po hřbitovech! ......žil jen myšlenkám všeobecně lidským, miloval toužně vlast i národ svůj, ale také Slovan byl mu člověk; miloval svobodu všech. Odpočíváš, pěvče, v zemi české – budiž ti lehká hrouda její, nejsi nám cizincem!"

Kdo byl muž, jenž zajímal českého básníka? Seume se narodil v roce 1763 jako syn rolníka a bývalého bečváře Andrease Seumeho a Reginy, dcery sedláka Liebinga. Navštěvoval vesnickou školu a latinskou školu rektora Korbinského v Borně. Dále studoval od roku 1780 do roku 1781 na universitě v Lipsku teologii a v roce 1781 byl na cestě pěšky do Paříže, kde ho vojenští verbíři donutili k službě v armádě, která byla prodána hesenským lantkrabětem Anglii pro boj proti americkým koloniím bojujícím za nezávislost. Po devítinedělní plavbě se dostal v srpnu roku 1782 do Halifaxu v Kanadě. Víc jak na bojové akce se ve svém díle soustředil na obdiv přírodní přirozenosti původních obyvatel, jak jí popsal ve své často citované básni Divoch (Der Wilde): Kanaďan, evropskou zdvořilost ještě neznající....“ V roce 1783 byl transportován zpět do Brém a po pokusu o útěk opět chycen a odveden verbíři pruského krále Bedřicha II., až do roku 1787 sloužil jako mušketýr. Dva další pokusy o útěk ztroskotaly; hrozil mu obávaný trest běh uličkou, který mu byl na přímluvu změněn na trest žaláře. Jeho autobiografie Můj život (Mein Leben), kde líčí život vojáka, převoz do Ameriky ad., je plná trýznivých zkušeností ale i bystrých postřehů, proto si zaslouží jako svědek své doby pozornost i dnešního čtenáře.  

Po propuštění z armády opět studoval v letech 1789 až 1792 práva, filosofii, filologii a dějiny na univerzitě v Lipsku, studium zakončil habilitací. Po studiích pracoval jako hofmistr. Postavení vychovatele ve službě hraběte z Igelström mu brzy zajistilo místo tajemníka u jeho bratra, generála v ruských službách Gustava O.A. z Igelströmu, v jeho službách zažil potlačení polského povstání na straně panujících Rusů, které ho inspirovalo k napsání Žalozpěvu na svátek ve Varšavě (Elegie auf einem Feste zu Warschau ). V roce 1796 byl z ruské armády propuštěn. Nicméně po celý zbytek života ho provázel velký zájem o vojenské otázky. Ve svých spisech z cest se opět k tomuto tématu vracel. Každé místo viděl očima vojáka, promýšlel kolik mužů by bylo třeba k obraně nebo dobytí právě teď zhlédnuté pevnosti či města.  

Od roku 1797 až do svého prvního velkého pěšího putování pracoval v Grimmě jako korektor u svého přítele, nakladatele Georga Joachima Goschena. V letech následujících po roce 1801 podnikl dvě velké cesty, jež ho zavedly do mnohých částí Evropy, do Syrakus, Finska a Švédska. V prosinci roku 1801 se vydal z Drážďan na svou "pouť do Syrakus" (Spaziergang nach Syrakus) přes hřebeny Krušných hor u Petrovic, odkud poprvé obdivoval krásu české země. Na konci své procházky do Syrakus napsal Seume elegii na svého ševce jménem Heerdegen (jako Goethe na Miedinga), zmínil ho následujícími slovy: "K chvále mého ševce, mužného Starého Heerdegena z Lipska, musím říci Ti ještě, že v jeho vysokých botách jsem vyšel i že jsem se v nich vrátil, aniž nové boty musel si nechat udělat...ještě takové pěší cestování by zvládly." Nakonec si však v následujících letech musel přeci jen nechat své boty podrazit, než se vydal na svou "procházku" do Palerma, jak později napsal.

Svoje dojmy z těchto cest popsal pohledem obzvlášť zaměřeným na jednotlivé společenské, ekonomické a politické poměry. J.G.Seume platí proto za kulturněhistorického cestopisce, s přesností a střízlivostí podává zprávu o poměrech v cizích zemích. Na základě vlastních životních zážitků vojáka v Severní Americe i Německu stavěl se zejména za práva na svobodu jednotlivých lidí i celých národů. Proto ho znal a miloval od dětství i náš Jan Neruda. Znal jeho dílo: Moje léto 1805 a Apokryfy. Cituje jeho slova často: "...jen čin má cenu. Tím hůř, mluví-li se mnoho a činí málo.", píše Neruda mimo jiné a chápeme proč dílo Seumeho inspirovalo tohoto českého básníka i další a proč vyhledal jeho hrob na zarostlém hřbitově v Teplicích. Ač inspiroval české spisovatele, jeho dílo v českém překladu v knihovnách nenaleznete. V Teplicích, kde Seume jako tisíce dalších hledal pomoc k vyléčení, bylo pro něho příliš pozdě, zemřel 13.června 1810 a je pochován vedle někdejší hřbitovní kaple v Lípové ulici.

PhDr. Jana Michlová