Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Exponát měsíce července / foyer teplického zámku / vstup zdarma

Plovárna v Zámecké zahradě v Teplicích (1932-96)

Myšlenka na zřízení veřejného koupaliště se objevila na podzim 1931 a našla velkou podporu u Dr. Alfonse Clary - Aldringena. V místním tisku byla v polovině dubna 1932 otištěna zpráva, že by v Zámecké zahradě mělo být ještě téhož roku postaveno koupaliště, napájené termální vodou.
Během dubna bylo provedeno předběžné jednání o odběru termální a potrubní vody z řádu. Stavba byla na objednávku ředitelství Claryovské domény zadána teplickému podniku Beton – Unternehmung Ing. Lederer & Ing. Bloch.
Koupaliště bylo naplánováno na jižní stranu zámecké zahrady nad velkým rybníkem na pozemku Dr. Alfonse Clary - Aldringena. Slavnostní otevření proběhlo 16. července 1932. Vznikla stavba, která patřila k nejmodernějším svého druhu. Celý areál dýchal duchem nové doby, všechny stavby byly provedeny podle nejnovějších trendů, byla zde spojena účelnost a smysl pro krásu. Plovárna měla sloužit nejen pro rekreační využití, ale také jako plavecké sportovní závodiště. Stavbu se podařilo zhotovit v neuvěřitelně krátkém čase, a to za padesát jedna pracovních dní od prvního kopnutí do země po otevření.
Na 15000 m2 byly postaveny všechny budovy a stavby, které umožnily moderní plavecký a koupací provoz. Hlavní vstup vedl skrz hlavní budovu, ve které byly umístěny pokladny, výdejna klíčů, telefon, ošetřovna, sušárna prádla a potřebné místnosti pro ředitelství a plavčíka. Po obou stranách vstupu bylo po jedné pokladně. K oběma stranám se připojovaly šatny, oddělené pro dámy a pány. Bylo zde 18 převlékacích kabin, kromě toho 240 skříněk na oblečení ve dvou převlékacích místnostech a také místnost pro převlékání dětí. K dispozici byla také služba půjčování plavek a ručníků za zvláštní poplatek.
Plavecký bazén byl 50 metrů dlouhý a 30 metrů široký, podélně oddělený na část pro plavce se skokanským bazénem a pro neplavce. V přímé blízkosti bazénu bylo instalováno osm sprch a u šaten další čtyři, většina z nich s regulovatelnou teplotou vody.
Skokanská věž byla vybudována na západní straně s ohledem na skokany, kteří tak nemuseli hledět do slunce i s ohledem na koupací provoz, který nebyl rušen, když se skákalo na užší straně bazénu. Nabízela stupně ve výšce tři, pět a deset metrů. Na přední straně bazénu bylo umístěno šest startovacích bloků. Při východní straně bazénu se nacházelo brouzdaliště pro nejmenší a pískoviště.
Koupaliště obklopovala široká travnatá plocha pro lehátka a klidová zóna. Dostatečně velké plochy na ležení okolo bazénu a také na dřevěných terasách byly ještě rozšířeny o velkou písčitou plochu.
Areál byl rámován obloukem patrových jednotlivých kabin (bylo jich 167), zhotovených ze dřeva a vymalovaných ve žluté a modré barvě. Za kabinami se nacházelo hřiště.
Jižně podél ukončující zdi parku byly vyhlídkové a lehátkové terasy, ležící částečně ve stínu stromů a restaurace s krytou a otevřenou terasou. Severním směrem byly správní a hostinské budovy. Stála tam také prodejní budova s fotoateliérem, kadeřníkem, pedikérem a kiosek s novinami. V odlehlejším rohu byla umístěna budova se splachovacími toaletami a umývárna se sprchami napájenými termální vodou.

Zásobování vodou
K napájení plovárny sloužila v první řadě termální voda z přebytku, která byla odebírána z Pravřídla a z pramenu Kamenných lázní. Prostřednictvím pump byla voda dopravována do vodojemu o objemu 500 m3, nacházející se na Letné. Odtud proudila spádem do jednotlivých lázní. Potrubí k zásobování koupaliště bylo připojeno v Městských lázních tak, že voda mohla být odebírána jak přímo z pump, tak také z nádrže na Letné. V druhém případě však bylo nutné zvýšit tlak pomocí odstředivého čerpadla, neboť úroveň hladiny vody koupaliště ležela výš než úroveň vody v nádrži na Letné. Potrubí, které sloužilo k zásobování bazénu, vedlo od Městských lázní přes Zámecké náměstí, ulici U zámku a napříč zámeckou zahradou. Po přechodu zámeckou zahradou ústilo otevřeným přepadem do plaveckého bazénu, do brouzdaliště i do žlabu na umývání nohou. Odbočné vedení zásobovalo nádrž pro sprchy.
Protože termální voda vykazovala k plavání nevhodnou teplotu, dosahující i více než 40 °C, musela být ochlazována. K tomuto účelu byla dodávána k bazénu pitná voda, odebíraná z městské vodovodní sítě. Další vodovodní přípojka zásobovala nutnou pitnou vodou restauraci, hospodářskou budovu, kadeřnický salón a šatny. Teplota vody byla nastavovaná podle příslušné teploty vzduchu, avšak nikdy pod 22 °C.
Termální potrubí bylo schopné dodávat cca 105 m3 termální vody za hodinu, kdežto vedení pitné vody cca 55 m3 za hodinu. Objem bazénu 2500 m3 mohl být tedy zcela vyměněn za šestnáct provozních hodin. Nádrž koupaliště byla napájena jednou týdně. Díky vynikající kvalitě obou vod nebyla zatím voda v bazénu chlorována, protože ani termální voda, ani voda z vodovodu neměly tendenci vytvářet řasy. Odtok byl veden do velkého rybníka.
Společností koupaliště byl angažován nejen plavčík, ale i akademický učitel sportu, čímž byla hostům nabízena možnost pěstovat tělocvik formou gymnastiky a míčových sportů. Třikrát denně se konala bezplatná rytmická gymnastika s hudebním doprovodem a výuka plavání. V bazénu se konaly také závody ve vodních sportech, dětské plavecké závody nebo exhibice skokanů do vody.
Otevírací doba byla stanovena na období od počátku května do konce září, a to od 6:30 do 20:00 hodin.
Během první sezóny, ode dne otevření 16. července do 4. října navštívilo plovárnu 81.215 návštěvníků. Den s nejvyšším počtem návštěvníků byl 21. srpen – 4103 lidí, nejméně lidí přišlo 28. září - pouhých 47.
Po zkušenostech s první sezónou došlo v následujícím roce k dalším vylepšením. Byly rozšířeny šatny, Dr. Alfons Clary - Aldringen přidal travnatou plochu 4000 m2 k ležení a hraní. K zajištění nezávadnosti vody bylo zakoupeno nové moderní chlorovací zařízení za 30.000 Kč. Instalovány byly nové cesty z dřevěných desek. Na tehdejším písčitém hřišti bylo vybudováno místo k hraní stolního tenisu s deseti ping-pongovými stoly. Zbytek hřiště byl rezervován pro tehdy populární Ringtenis. Kuchyně restaurace i terasa byly zvětšeny a dřívější kiosek s novinami byl přestavěn ve studený bufet. V restauraci byly podávány i vegetariánské obědy. Kiosek s novinami byl samozřejmě dále v provozu. A pro sezónu 1933 přibyla ještě jedna atrakce – světoznámý mistr vodních sportů Edi Polz z Vídně, kterého společnost koupaliště získala za značné náklady od 15. května na cca 6 týdnů.
Mgr. Pavlína Boušková