Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

GROTTA A JÍDELNA PRO SLUŽEBNICTVO

Zřístupněním prostoru západního křídla bývalého kláštera, ve kterém byla v raném baroku zbudována umělá jeskyně se vstupním sálem, se otevírá dosud málo známá kapitola stavební historie dnešního teplického zámeckého komplexu. Nahlížíme do nepokojných časů prvních desetiletí 17. století i do soukromí Viléma Vchynského, který se pokusil zbudováním umělé jeskyně s bohatou exteriérovou výzdobou přiblížit samotnému „zimnímu králi“ Friedricha V. Falckému (1596-1632), jenž v letech 1619-1620 seděl na českém trůně. Grotta dlouho patřila k zapomenutým architektonickým dokladům tohoto období, v němž se jako velký stavebník ukázal především Albrecht z Valdštejna. (Umělá jeskyně a stěna s umělými krápníky zdobí zahradu nejznámější stavby Albrechta z Valdštejna, kterou je pražský Valdštejnský palác).
Do souvislosti s jeho slavnými stavebními počiny dal teplickou grottu architekt a historik architektury Petr Uličný s kolektivem spolupracovníků, kteří letos na jaře vydali ojedinělou dvoudílnou publikaci „Architektura Albrechta z Valdštejna“. Teplické grottě je věnovaná kapitola s názvem Zámecká zahrada v Teplicích a osmý div světa, ve které ji autoři spojují se slavnou zahradou Friedricha V. v Heidelbergu nazývanou osmým divem světa. Heidelberská zahrada byla vytvořená podle konceptu francouzského zahradníka Salomona de Cause (výslovnost dekóz), jenž mezi lety 1615-1620 vydal k velkolepému zahradnickému dílu několik pojednání i grafickou předlohu, ze kterých pak tepličtí stavebníci vycházeli.
Převzali myšlenku koupele za doprovodu hudby, kterou podpořili figurální výzdobou s námětem mytologické báje o Orfeovi a Eurydice, která se promítla také do pojetí fasády s vyobrazenými zvířaty, jež podle báje přiláká Orfeův zpěv a hra na lyru. Plastiky Orfea a Eurydiky zdobily stěny jeskyně a dnes jsou zde patrny jejich fragmenty. P. Uličný vyslovil hypotézu, že to byl přímo Fridrich V., kdo za svého krátkého pobytu v Praze inicioval vznik ojedinělého projektu inspirovaného jeho pýchou - heidelberskou zahradou a poskytl Vilému Vchynskému inspiraci.
Průčelí se zvířaty v polovině 90. let 19. století změnila přístavba balkonu realizovaná podle návrhu teplického architekta Maxe von Loose zhotovená kamenickou firmou Josefa Seicheho. V průběhu 20. století, se změnila i část fasády pod vrcholovou plastikou lva.
Průčelí grotty dotvářelo koncepci úpravy vnitřního nádvoří zámku, které se utvořilo na místě bývalého rajského dvora a prostor kde stávala klášterní bazilika. Její zbytky byly odstraněny za Volfa z Vřesovic a patrně již tehdy mohlo být uvolněné prostranství začleněno do vznikající zámecké zahrady. S jistotou toto můžeme tvrdit o období, kdy byl vyrůstající teplický zámek v držení rodu Vchynských/Kinských (1585-1634; erb Vřesovců a Vchynských je umístěn na schodišti v hlavní budově). Jak dokládá písemný záznam z roku 1607 (popis lékaře Caspara Swenckfelda v knize o léčivých pramenech) nechal Radslav Vchynský zahradu upravit do dobového konceptu pojetí včetně staveb a využití cizokrajných rostlin a stromů. Prostor vnitřního nádvoří zaplnily záhony střídající se s volnými stromy a keři obklopujícími vždy vodní rezervoár v různé podobě a na východní straně někdy kolem roku 1600 byly postaveny zahradní altány (dnes pod názvem Kolostůjovy věžičky). Tradiční koncepce parkové nebo zahradní úpravy byla držena až do padesátých let 20. století. Po skončení archeologického průzkumu se nádvoří do původní podoby již nevrátilo a jeho plochu zaplnilo vymezení půdorysu klášterní baziliky a zpřístupnění odkryté románské krypty.
Raně renesanční přístavba v západním křídle Starého zámku, jak je v popisech uváděno, byla upravena do dvou sálů. Prvního, vstupního s klenbou s výsečemi, kde jsou ve stěně patrny zbytky kvádříkového zdiva. Portál s volutami tvořil hlavní vstup do umělé jeskyně - grotty přiléhající na severní straně k zámeckému kostelu.
Grotta ve své původní délce 13 m je zaklenuta renesanční valenou klenbou a doplněna 12 nikami s obloukem ve tvaru mušle, které se naštěstí zachovaly dodnes. Počátek renesanční fáze stavebního vývoje těchto prostor lze datovat do období Volfa z Vřesovic. Potřebu vybudovat reprezentativní sídlo, které by vybavením a honosností mohlo být srovnatelné se sídly panovníka nebo jiných vysoce postavených dvorských úředníků začal stavbou renesančního zámku realizovat již zmíněný Volf z Vřesovic. Na něj navázal rod Vchynských, který vlastnil Teplice v letech 1585-1634. Nejprve Radslav, poté Vilém Vchynský (1574 - 1634) majitel zámku a panství od roku 1619 do roku 1634, který luxus sídla zdůraznil vybudováním umělé jeskyně.
Vilém Vchynský byl zabit spolu s Albrechtem z Valdštejna 25. 2. 1634 v Chebu, a jistě netušil, že teplický zámek i panství připadne v konfiskaci Janu Aldringenovi, který se na jeho zavraždění podílel. Jméno Jana Aldringena je na počátku tradice rodu Clary-Aldringen, který v Teplicích sídlil další tři staletí. Na rozdíl od válečníka Jana byli členové rodu především znamenití hospodáři a velkolepí stavitelé, kteří se od roku 1767 stali nositelé knížecího titulu.
To již nastupovala nová doba, jejímž pravým dítětem byl Jan Nepomuk druhý kníže Clary-Aldringen (1753-1826). Vedení panství se ujal v roce 1788 a až do své smrti v roce 1826 přestavoval teplický zámek i kostel, lázeňské budovy a změnil zámeckou zahradu z francouzského stylu na módní přírodní ráz vycházející z pojetí anglických zahrad.
J. N. Clary-Aldringen působil v diplomatických službách rakouského dvora a kromě toho zastával velmi vysokou hodnost generálního ředitele dvorních staveb. Své schopnosti uplatnil také v Teplicích, ve kterých vystihl dobovou módní vlnu obliby pobytů v lázních. V letech 1788-1810 velkoryse přestavěl zámek, postavil zámecké divadlo, zahradu vybavil altány a gloriety, kolem zámku odstranil zeď. Spojením architektury s přírodou vtiskl celému komplexu zámeckých budov vpravdě evropský ráz. Působil i na stavebníky ve městě a ovlivnil ojedinělou jednotnou klasicistní zástavbu. Mimochodem přestavba požárem zničeného města a výstavba nových lázeňských budov byla jedním z největších stavebních počinů konce 18. století v českých zemích. To byl také jeden z důvodů, proč se Teplice dostaly na roveň lázeňských měst Západní Evropy (Spa, Baden-Baden apod).
Ve stylové klasicistní jednotě inspirované antikou probíhaly také úpravy interiérů. V jejich rámci se nerozpakoval upravit a tím zničit zřejmě dosud celistvou grottu.
Dlouhý prostor přehradil zdí, pravděpodobně v této době zmizel také velký, bohatou štukovou výzdobou dekorovaný krb ze vstupní síně (dnes Místnost pro návštěvníky). Krápníky byly otlučeny a s jejich zbytky zasypána původní úroveň podlahy, čímž se zakryly základy nesoucí cínovou vanu, ve které se snad kdysi koupal Vilém Vchynský. (Lze to tvrdit na základě inventářů s popisem „kroty“, kde je vše uvedeno. První velký soupis byl proveden v roce 1634, další roku 1636, následovaly inventáře v letech 1701 a 1831.)
Nový sál získal jednoduchou, hladkou omítku s výzdobou po vzoru antiky včetně iluzivních rozet a sloupů. Souvislost s dalšími prostorami na zámku může doložit korespondence mezi knížetem a správcem budovy, ve které se v roce 1802 uvádí, že bude provedena úprava stropu v knihovně, na kterém má být použito antických roset.
Zrekonstruovaná místnost připomínala výzdobou i charakterem salu terrenu (otevřený sál umístěný v přízemí budovy). Avšak její funkce byla jiná. Jak dokládá návrh na úpravu a výzdobu sálu vzniklého přepažením grotty, sloužila nově vzniklá místnost jako jídelna pro služebnictvo. Ojedinělým příkladem připomíná existenci hospodářského zázemí zámku. Návrh s největší pravděpodobností pochází od drážďanského architekta Jana Antona Giessela, který stál za celou koncepcí velkorysé přeměny teplického zámku a je autorem mnoha dalších návrhů realizovaných i nerealizovaných staveb v teplické zámecké zahradě.
Později, zatím nelze určit kdy, byla výzdoba zabílena, účel místnosti byl zapomenut a stal se z ní odkládací prostor. Jak dokládají inventáře zámku, v roce 1831 například spíž pro domácího obřadníka a skladiště pro zámeckého zahradníka.
Koncem 60. let 20. století zde bylo zázemí známé teplické kavárny „Johana“, která upomínala časy tvrze vzniklé na ruinách kláštera v držení české královny Johany z Rožmitálu. Restaurace byla na počátku 70. let minulého století zrušena a z jídelny i zbytku grotty se stala muzejní truhlárna. Externí výzdoba na fasádě původní jeskyně zůstala naštěstí zachovaná, avšak interiér utrpěl velmi necitlivé zásahy. Ve zbylé třetině grotty byl do postavy Orfea zabudovaný mohutný kovový buben odsávacího zařízení, kamenná podlaha byla překryta zvýšeným dřevěným pódiem, pod které byly naskládány rozměrné a těžké kamenné fragmenty z bývalého zámeckého inventáře.
Na cihlovou podlahu klasicistní jídelny pro služebnictvo byla nalita vysoká vrstva betonu, do stěn zasekána potřebná zařízení pro elektroinstalaci a její rozvody.
V letech 2012-2014 proběhlo restaurování grotty. Kamenné fragmenty se opět ocitly na nádvoří zámku, odsávací zařízení bylo odstraněno a z umělých krápníků odsáta velká vrstva prachu. Zásah odhalil i původní technologickou stránku „výroby“ krápníků, které byly vytvářeny z drceného kamene, dřevěného uhlí a pojidla - malty a pak tvarovány na kovové a dřevěné trny, nebo fragmenty střešních tašek, které jsou dodnes patrné a jejich existence je restaurátorským zásahem přiznaná.
Při restaurování byl proveden laboratorní rozbor složení hmoty krápníků, který doložil, že byl využit materiál z blízkého okolí. Zásah se týkal také původní dlažby, která byla očištěna. V severozápadním rohu grotty byla rovněž ponechána dispozice zdiva s otvorem vedoucím do sklepních prostor (všechny tři místnosti jsou podsklepeny cca 3 m vysokou valenou klenbou). Účel nebyl doposud přesně stanoven, mohl sloužit např. k odvětrávání prostoru. Restaurování prováděla dílna sochaře a restaurátora Libora Piskláka.
Restaurování jídelny pro služebnictvo probíhalo od podzimu 2014 do 26. 6. 2017. Rozděleno bylo do několika etap, nejprve byly provedeny sondy, které odkryly v několika vrstvách opadávajících vápenných nátěrů iluzivní architektonické prvky. Následovalo odstranění betonu z podlahy a krátký archeologický průzkum, který odhalil obsah zásypu a již uvedené zbytky cihlového lemu, který nesl cínovou vanu.
Po skončení průzkumu provedla dílna L. Piskláka rekonstrukci cihlové podlahy, poté byl ve stěně přepažující grottu zazděn dveřní otvor ze 70. let 20. století. Otvor zde byl proražen v souvislosti s provozem truhlárny. Pak nastaly etapy pracného restaurování, během kterého bylo provedeno i zajištění trhající se východní stěny pod balkonem.
Na klenbě a stěnách restaurátoři Václav a Alena Potůčkovi postupně skalpelem odstraňovali vápenné přemalby, fixovali odhalenou malbu imitující mramorové obložení a kanelované sloupy. V poslední etapě, v roce 2017 provedli retuše celé výmalby a místnosti prakticky uvedli do původního stavu.
K zajištění osvětlení byl vybrán lustr holandského typu z muzejních sbírek vyrobený v první polovině 20. století. Lustr již byl opatřen elektrifikací, původně ale obsahoval svíčky. Zda zde byl rovněž lustr nebo jen svícny není prozatím zjištěno.
Restaurováním sálu získalo teplické muzeum jedinečný prostor s výzdobou raného 19. století. Jedinečného jednak v netradičním pojetí prostoru sloužícímu služebnictvu, jelikož mu byla věnována podobná pozornost jako prostorám užívaných majiteli zámku a jednak je to jediná místnost provozního zázemí teplického zámku umístěného tradičně v přízemí, která se díky restaurování vrátila do původní podoby.
Jídelna, pokud tomuto účelu opravdu sloužila, nemá v republice obdoby. S grottou jako umělou jeskyní doplněnou vodním dílem se setkáváme především ve Valdštejnské zahradě v Praze, která byla budována ve stejném období. Pro náš kraj je charakteristická grotta na zámku v Ploskovicích, známá je též grotta na zámku v Lednici a do povědomí se dostává grotta v Zásmukách. Všechny byly vytvářeny koncem 17. nebo na začátku 18. století a jsou tedy mladší než grotta teplická. Grotty byly stavěny i v 19. století například v Praze, v Havlíčkových sadech u vily zvané Grébovka byla vybudována až v 80. letech 19. století. Zrekonstruovaná byla teprve nedávno.
PhDr. Bohuslava Chleborádová