Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

DeutschDeutsch EnglishEnglish ČeskyČesky

Expozice
otevřeny denně kromě pondělí
10-12 a 13-17 hodin
Prohlídky pouze s průvodcem každou celou hodinu.

Vstupné

  • plné 50,- Kč/ snížené 30,- Kč
  • děti do 6 let zdarma

Výstavy 
otevřeny denně kromě pondělí
úterý až pátek 12-17 hodin
sobota a neděle 10-12 a 13-17

Vstupné 

  • plné 30,- Kč / snížené 20,- Kč
  • děti do 6 let zdarma

Muzeum Teplice Výstavy a akce Výstavy → „Požár městského divadla v roce 1919“

Výstavy

fotografie

fotografie Atlanti, kteří původně zdobili galerii nad sloupovou lodžií na hlavním průčelí divadla. Nesou stopy po požáru z 1. září 1919. Dnes jsou umístěni v přízemí teplického zámku.

VÝROČÍ ROKU 2019
Letos, v noci z 31. srpna na 1. září, uplyne 100 let od požáru prvního městského divadla v Teplicích, které bylo postaveno z iniciativy městského zastupitelstva na jaře 1874 a při požáru v roce 1919 vyhořelo do základů. Malá výstava v přízemí teplického zámku, umístěná vedle ohořelých soch atlantů, které zdobily průčelí divadla a staly se součástí muzejních sbírek, přináší prezentaci historických fotografií a pohlednic, jež sestavila Mgr. Pavlína Boušková. Sochy Atlantů zhotovil drážďanský architekt Robert Eduard Henz, který je autorem veškeré sochařské výzdoby na průčelí divadla včetně sochy Ženy s lyrou, která stojí na nádvoří za budovou teplického zámku.

1919 - požár městského divadla v Teplicích

Teplice prožívaly v 19. století svůj největší rozkvět a staly se světově proslulými lázněmi. Město bylo jedním z nejatraktivnějších v zemi se širokou nabídkou společenského a kulturního vyžití. Mezi širokým spektrem zábavy zaujímalo divadlo přední místo. V letech 1787 až 1789 vystavěl majitel teplického panství Jan Nepomuk Clary Aldringen zámecké divadlo, které mělo přilákat zejména lázeňské hosty z vyšších společenských kruhů. V roce 1856 bylo otevřeno letní divadlo v trnovanském parku. Prostory zámeckého divadla se však zanedlouho ukázaly nedostačujícími a tak se v městském zastupitelstvu zrodila myšlenka postavit městské kamenné divadlo, které by poskytovalo hodnotnou uměleckou produkci nejen teplickým obyvatelům, ale též devíti tisícům lázeňských hostů, kteří tehdy každoročně navštěvovali Teplice a Šanov. Podnět k jeho postavení vzešel od advokáta a městského radního Dr. Franze Stradala, který návrh na zřízení městského divadla podal již v roce 1861. Stradal měl představu založení akciové společnosti, jejíž akcie by byly s garancí městské obce úročeny pěti procenty a výnos z akcií by tvořil stavební fond. Městská obec měla bezúplatně poskytnout stavební pozemek v Lázeňském sadu a divadlo pak převzít do svého vlastnictví. Návrh byl dán k posouzení šestičlenné komisi, jejíž dobrozdání neznáme. Teprve o deset let později městské zastupitelstvo stavbu nového divadla vážněji projednávalo a rozhodlo kladně. Tříčlenná divadelní komise, sestávající z Dr. Stradala, Ing. Siegmunda a Ing. Peschka, podnikla cestu po šestnácti divadelních budovách v Německu a Rakousku s cílem získat podnětné informace, na jejichž základě byla vytvořena zpráva s požadavky, jak by mělo nové divadlo vypadat.
Se stavbou na okraji Lázeňského parku se začalo 2. září 1872, a to podle návrhu architekta Bernharda Schreibera z Drážďan. K návrhu se vyjadřovali pražští architekti Josef Zítek a Josef Turba, kteří Schreiberův projekt doporučili k realizaci. Slavnostní otevření reprezentativní neorenesanční divadelní budovy se konalo 21. května 1874, a to představením hry Heinricha Laubeho Die Karlsschüler. Hlediště nového divadla nakonec mělo 536 sedadel (oproti původně požadovaným 800), další místa k stání v zadním oddílu přízemí a v galeriích a orchestřiště pro 40 hudebníků. Stálý soubor hrál činohru, operu i operetu, účinkoval zde symfonický orchestr a komorní hudba. Místní orchestr působil zároveň jako lázeňská kapela. Často byli k pohostinským vystoupením zváni umělci z Čech, Rakouska a Německa.
Divadlo disponovalo kavárnou s velkou terasou, přiléhající k divadlu z východní strany a otevírající se do lázeňské zahrady. Kavárna se nacházela v zimní zahradě divadelní budovy, na terase se pořádaly oblíbené koncerty šramlové hudby, večer koncerty salonního orchestru. V případě nepříznivého počasí kryla terasu sklápěcí plátěná střecha.
Divadlo bylo hojně navštěvováno nejen teplickými obyvateli a lázeňskými hosty, ale za kulturním vyžitím sem dojížděli lidé z celého regionu, od Ústí po Chomutov. Bylo spravováno v městské režii a znamenalo pro městský rozpočet značnou finanční zátěž. Náklady na stavbu byly několikanásobně překročeny, a to z plánovaných 150.000 zlatých na 400.000 zlatých. První letní sezóna, kterou vedl ředitel Hermann Podolski, byla výdělečná. Naděje na úspěšný provoz se ale brzy ukázaly jako klamné. Městská obec se rozcházela s názory ředitele Podolskiho, a tak byl již v zimní sezóně 1874 – 1875 nahrazen uměleckým vedoucím Karlem von Bukowicz, pozdějším proslulým hercem, který se dříve podílel na divadelní produkci v Claryovském zámeckém divadle. Ovšem po skončení zimní sezóny neobdrželo městské kolegium od divadelního výboru potěšující zprávu – schodek činil 12.000 zlatých. V červenci 1875 se v městském zastupitelstvu rozpoutala debata, během které divadelní výbor doporučoval divadlo na zimní sezónu 1875 – 1876 uzavřít. Návrh ale nenašel většinu. V květnu 1876 převzal divadlo do nájmu ředitel Carl Joseph Bertalan, který současně vedl divadlo v Olomouci. Ani jeho vedení nebylo úspěšné a tak již na jaře 1877 vypověděl nájemní smlouvu s ukončením v září tohoto roku. Městské zastupitelstvo z důvodu zmenšení provozních ztrát divadlo na zimní sezónu 1877 - 1878 uzavřelo. Na jaře 1878 byl uměleckým vedoucím jmenován divadelní odborník, režisér A. C. Lechner, nicméně provoz divadla vykazoval stále více vzrůstající deficit. V roce 1889 rozhodlo městské kolegium o opětovném pronájmu divadla a během následujících třiceti let se v pronájmu vystřídalo mnoho osob. V poslední dekádě existence divadla působil jako jeho nájemce od roku 1913 ředitel Karl Richter. V dubnu 1917 došlo z úsporných důvodů ke sloučení teplického a ústeckého divadla a tím i jejich zaměstnanců. S tímto řešením Karl Richter nesouhlasil, odstoupil a v roce 1917 ho vystřídal Dr. Viktor Eckert.
Velká pozornost byla věnována požární bezpečnosti divadla. V divadle probíhaly denní preventivní protipožární kontroly, na nichž se podíleli tepličtí hasiči. Instrukce pro strážní službu v divadle vydal magistrát v roce 1881, o rok později byl ustanoven pro divadlo hasební řád. V roce 1883 získali hasiči za vykonávání této služby diplom uznání na Hygienické výstavě v Berlíně.
V noci z 31. srpna na 1. září 1919 však zasáhl divadlo tragický osud v podobě ničivého požáru. Několik minut po půlnoci podnikli dva hlídači pravidelnou kontrolní obchůzku po divadelní budově. Jeden z nich náhle spatřil z provaziště malý plamínek mezi kulisami. Než se hlídači stačili důkladně přesvědčit o situaci, oheň se s neuvěřitelnou rychlostí rozšířil mezi kulisy a do provaziště. Hlídači okamžitě vyhlásili poplach. Plameny však již pohltily jeviště, které bylo během necelé hodiny úplně zničeno. Následně oheň zasáhl hlediště a z minuty na minutu byla situace stále hrozivější. Z budovy divadla se ozýval děsivý hukot, bořil se jeden strop za druhým. Lidé, vyburcovaní ze spánku zvoněním kostelních zvonů, proudili v zástupech k místu požáru, aby se přesvědčili o smutné skutečnosti, že městské divadlo je nadobro ztraceno.
Tepličtí hasiči v čele s velitelem Laubem se ihned dostavili na místo pohromy a s bravurní dovedností nasazovali svůj život. V nesnesitelném žáru mezi plameny s veškerou lidskou energií vykonávali svoji dobrovolnou činnost. Vzhledem k běsnění živlu byla bohužel veškerá námaha a hrdinství hasičů marná. Oheň nebylo možné rychle zažehnat ani přes obrovskou masu vody, kterou na hořící budovu stříkaly obě městské parní stříkačky a stříkačka Czermackova továrního hasičského sboru. Při hašení požáru zasahovaly také sbory z Trnovan, Řetenic, Novosedlic, Újezdečka, Pozorky, Hudcova, Proboštova, Sobědruh, Bystřice, Prosetic a hasičský sbor sklářské firmy Mühlig-Union.
Příznivá poloha divadla umožnila hasičům uchránit od ohně poblíž se nacházející sklad nářadí a naproti stojící domy. Přibližně po jeden a půl hodině zásahu se zdálo, že intenzita plamenů pomalu, ale jistě klesá. Začaly se zřetelně rýsovat ruiny budovy. Celý vnitřní prostor divadla byl zničen. Z vybavení se podařilo zachránit pouze několik předmětů. Byla to například divadelní pokladna, několik kusů garderoby, divadelní knihovna a obchodní knihy divadelní kanceláře. Ředitel divadla Dr. Viktor Eckert ale ztratil veškerý svůj fundus, část členů orchestru přišla o své instrumenty.
Kolem šesté hodiny ráno byl obrovský požár uhašen. Zvláštní uznání si zasloužilo též policejní strážní mužstvo. Naštěstí nedošlo ke ztrátám na životech. Až do brzkých ranních hodin sledovala tisícovka lidí zkázu svého divadelního stánku. Tepličtí projevovali nad ztrátou divadla hlubokou lítost. Jedním z výrazných faktorů byla také nacionální otázka, neboť teplické obyvatelstvo vidělo ve svém divadle projev lokálního patriotismu. Divadlo přinášelo Teplicím pověst německého kulturního města, o kterou místní nechtěli přijít a byli rozhodnuti usilovat o její udržení i nadále.
Na místě spáleniště bylo možno vidět různé tragikomické obrazy – na hromadě rekvizit seděl člen divadla a v slzách vyprávěl, že zachránil alespoň některé své věci, zvláště pak boty, které byly v té době velmi drahé. Vedle ležela pudřenka a líčidla, o kus dál napůl ohořelý důstojnický kabát. Na hromadě zničených předmětů ležel velký černý klobouk cylindr. Kolem postávala skupina divadelních zaměstnanců a dalších osob, spjatých s divadlem. Horlivě diskutovali o možné příčině požáru. Jedni říkali, že se oheň vznítil v provazišti, druzí mluvili o elektrickém zkratu.
Divadelní výbor městské obce se intenzívně zabýval šetřením ve věci příčiny požáru. Při vyšetřování se však příčina nezjistila. Po čase vyšlo najevo, že oheň snad zapříčinil neúmyslně jeden z hlídačů, kterému při noční obchůzce divadla vypadl hořák z olejové svítilny.
Nájemní smlouva s Dr. Eckertem zničením divadelní budovy zanikla, bylo ale nutné postarat se o personál ve smluvním poměru. Městské zastupitelstvo proto hledalo provizorní prostory, kde by mohla pokračovat divadelní produkce. V úvahu přicházelo zámecké divadlo, sál hotelu Neptun, Lipový dvůr, veranda Císařských lázní, trnovanský hotel Imperátor a kino Monopol. Představení se poté konala především v hotelu Neptun, případně na verandě Císařských lázní.
Tepličtí záhy začali jednat o obnovení divadelního stánku. Městská rada rozhodla postavit na místě vyhořelého divadla zcela nový objekt. V březnu 1921 začala demolice ruin starého divadla a již 20. dubna 1924 byla na témže místě slavnostně otevřena nová klasicizující budova divadla, navržená drážďanským architektem Rudolfem Bitzanem.
Mgr. Pavlína Boušková

Regionální muzeum v Teplicích
Příspěvková organizace Ústeckého kraje specializující se na archeologii, historii a přírodu severozápadních Čech. Značnou pozornost věnuje dokumentaci sklářství, keramiky, cínařství a lázeňství a správě vzácných knižních sbírek.

Mapa stránek | Kontakty | Upozorňujeme návštěvníky, že prostory teplického muzea jsou monitorovány kamerovým systémem a veškeré akce digitálně dokumentovány.

TM design Grafika Clickmedia Webdesign Vytvoření webových stránek