Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

vstupní hala teplického zámku

STŘEDOVĚKÁ KUCHYNĚ
O vymoženostech dnešních moderních kuchyní si hospodyňky ve středověku mohly nechat jen zdát. K přípravě pokrmů sloužily ve vesnickém prostředí nejprve dymné jizby opatřené podestou s pecí, kde se k běžnému vaření používal otevřený oheň. Nad topeništěm býval umístěn hlínou omazaný lapač jisker, který snižoval riziko požáru. Veškerý kouř odcházel volně do jizby, jejíž prostory byly až čtyři metry vysoké, přičemž horní polovina místnosti byla vyhrazena dýmu, který byl postupně odvětráván tzv. dymnými okny. Dymné jizby byly od 16. století nahrazovány černou kuchyní, která sloužila jak ke kychyňskému, tak k vytápěcímu provozu. Název kuchyně „černá“ je odvozen od skutečnosti, že byla nejen začouzená od sazí, ale i pro absenci nebo nedostatek světla. Stejně jako v dymné jizbě se v černé kuchyni vařilo na otevřeném ohni, který byl umístěn na podezdívce. Kouř z černé kuchyně odcházel dymníkem, který na rozdíl od komínu nebyl sveden až na zem, ale začínal velkým otvorem ve stropu či klenbě kuchyně, situován musel být tak, aby se veškerý kouř co nejsnadněji sám dostal k jeho ústí. K vybavení černých kuchyní patřil špalek se sekyrou, dříví, nejrůznější nářadí k rozněcování a udržování ohně, například křesadla, ocílky a měchy.
K neodmyslitelnému inventáři středověkých kuchyní patřila kuchyňská a stolní keramika. Nádoby, v nichž se nejčastěji připravovala strava, stávaly trvale na ohništi nebo vedle něho. Mezi nejběžnější kuchyňskou keramiku patřily hrnce, tedy nádoby s rovným dnem, různě baňatou výdutí a nízkým hrdlem, bezuché, s jedním i dvěma uchy. Hrnce sloužily k více účelům. Středně velké hrnce určené k vaření měly malé dno, protože se přistavovaly k ohništi, netopilo se pod nimi jako dnes, ale vedle nich, proto byla důležitá výduť boků a výška. Největší hrnce, vysoké až 50 cm sloužily patrně jako zásobnice. Hrnce se přikrývaly hliněnými pokličkami. Pokličky mohly být buď zvoncovité nebo ploché s okrajem uzpůsobeným k dosednutí na ústí hrnce.
K uchopení pokličky sloužil větší či menší terčový knoflík. Vedle hrnců byly dalším nejužívanějším kuchyňským nádobím džbány a stejně jako u hrnců se od jejich velikosti odvíjela také jejich funkce. Velké džbány sloužily nejspíše k nošení vody a menší tvarově rozmanitější byly používány při stolování. K nošení a nalévání tekutin sloužily také konvice, které podle tvaru můžeme rozdělit na konvice džbánkovité a hrncovité. Džbánkovité konvice se odlišují od džbánu, vysokým silně baňatým tělem a nízkým válcovým úzkým hrdlem protaženým ve výlevku (hubičku). Na výduti jsou opatřeny delším páskovým uchem. Hrncovité konvice mají také baňaté tělo, ale široké nízké hrdlo, jehož ústí překlenuje páskové ucho a na výduti bývají opatřeny uzavřenou trubkovitou výlevkou. Mezi další běžné středověké kuchyňské nádobí patřily pánve a trojnožky, které sloužily k vaření kašovitých pokrmů nebo k pražení pokrmu na otevřeném ohništi. Pokud pánev neměla nožky, kladla se na trojnožku nebo jiný podstavec přímo na oheň. Do rukojeti trojnožky, která byla dutá, se při manipulaci nastrkovala tyč. K manipulaci s keramikou na ohništi sloužily též železné vidlice. Dalším typem kuchyňské keramiky byly mísy, ve kterých se předkládaly na stůl pokrmy a z nichž se jedlo, bývaly různé velikosti, hluboké nebo mělké, prosté či zdobené. Z tvaru misek se později nepochybně vyvinul talíř, který byl produktem spíše až renesančního stolování. Posledním příkladem kuchyňské stolní keramiky jsou poháry, které sloužily k pití.
Mgr. Kateřina Laufová - kurátorka archeologických sbírek

Vstup zdrama