Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Teplická kapela UŽ JSME DOMA

V nadcházejícím nevlídném zimním období s brzkým stmíváním tráví člověk rád večery plné mlhy doma a rád sáhne po knize. Proto jsme exponát pro sychravý měsíc listopad vybrali ze sbírek knihovny muzea. Nejmenší (105 svazků) a nejmladší (1977) sbírkou knihovny je fond bibliofilií. V roce 1996 byla přírůstkem této sbírky „prostorová kniha“ Už Jsme Doma. Vyšla v pražském nakladatelství Argo téhož roku, výtvarně ji upravil a ilustroval Martin Velíšek, texty napsal Miroslav Wanek a do angličtiny přeložila Zuzana Langerová. Součástí knihy je CD hudební skupiny Už jsme doma a sešit s texty této skupiny. Autoři za knihu v podobě domečku obsahující 11 scének dostali cenu ministerstva kultury „Nejkrásnější kniha roku“. Hudební skupina Už jsme doma vznikla v Teplicích roku 1985. Výtvarníkem skupiny je od samého začátku Martin Velíšek (*1963 v Duchcově), absolvent sklářské školy v Kamenickém Šenově a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Sám definuje svou tvorbu slovy: „…beru si na mušku různé lidské činnosti, sleduju, co všechno ten homo sapiens se sebou vlastně dělá. Někdy je to pro mě až legrační. Můj umělecký směr jsem si sám pojmenoval jako parealismus. Vycházím ze skutečnosti, ale lehce ji přetočím, dávám to lidské konání do souvislostí, které nejsou úplně normální. Výsledkem je třeba lyžař, který se jde vykoupat do bazénu“ Autor textů Miroslav Wanek se k jedenácti Velíškovým scénkám „prostorové knihy“ inspiruje barvami jednotlivých scének. Vystavenou hru hokejistů na Vltavě doprovází text: „Modrá: Modrá barva je průsvitná jako led. Každý by chtěl kousek nebe, ale z modrého nebe padá bílý sníh, na to pozor, a tak je to pokaždé: když se modrá rozsype, zbělá. Modrá barva totiž existuje jen jako přání. Některé oči jsou také modré, ale proti samotě to bývá málo. Oči kovbojů touží po puku, oči hokejistů po lasu. Jen oči dívek jsou nerozhodné, chtějí obojí.“ Inspiraci barvou se vymykají pouze texty k úvodní scénce koncertu skupiny a k závěrečnému vyobrazení malíře v ateliéru, ale i ty jako všechny ostatní nepostrádají Wankovu poetiku: „Skupina se schází pro hru. Projevuje se koncertně, reprodukovaně, veřejně a soukromě. Při koncertech se pohupuje v bocích, dělá grimasy a vydává hlasité zvuky. Nástroje a hlasy jsou nedílnou součástí skupiny. Bez nich by bylo jen zrcadlem prostým, s nimi se pokouší být zrcadlem kouzelným. Mezi diváky bývají lidé bez kompasu.“  „Obrazy: Že příběhy končí se říkává jen obrazně, ale on žádný nekončí, jen se přelévá a rozlévá do jiných. Každý obraz potřebuje svého malíře. I tato skupina.“    

PhDr. Jana Michlová