Nacházíte se na starých webových stránkách. Teplické muzeum má nové webové stránky. ODKAZ ZDE
Nacházíte se na starých webových stránkách. Teplické muzeum má nové webové stránky. ODKAZ ZDE
Muzeum Teplice Archiv Exponáty měsíce Exponáty měsíce 2010 → „Exponát měsíce srpna“
Cechovní holba ševcovského cechu datovaná rokem 1746 a podle jedné ze tří cínařských značek na vnitřní straně víčka patrně lokalizovatelná do Chebu. Zbylé dvě značky jsou mistrovské.
Na plášti holby je nápis: DE HERBERGSMUTTER KATHRIN SCHNELLEN SCHENCKT D. KANN DENEN GESELLN, na víčku pak: VIVANT DIE LUSTIGEN IMMER DURSTIGEN EHRPAREN SCHUSTERS GESELN. Holba má nízký, širší sokl, esovité ucho a na víčku úchytku ve tvaru žaludu.
Oválný cechovní štítek teplických řezníků z roku 1741, s kroužkem na uchycení, na obou stranách zdobený rytinami. Na lícní straně je vyryt stojící lev, hledící vlevo a v tlapách držící řeznickou sekeru, symbol tohoto lukrativního řemesla.
Na zadní straně je v horní části nápis upomínající na pomíjivost světa a níže kostlivec s kosou a přesýpacími hodinami. Dole je pak nápis, podle nějž štítek věnoval celý teplický řeznický cech. Výrobní značky chybí.
Ústí štoly Starý Martin v Krupce
Uvnitř cínové štoly Starý Martin v Krupce
Cechovní předměty z cínu z první poloviny 18. století
Významným historickým fenoménem teplického regionu, a zvláště pak města Krupky, je cín, respektive produkty z něho vyrobené. Surovina samotná se získávala tavením v pecích z cínovce či-li kasiteritu, nacházeného v menší míře v přírodě ve formě valounů, v náplavách, ponejvíce však v hlubinných ložiscích, odkud musel být dobýván specialisty, horníky. Tak se dělo po staletí i v Čechách v oblasti Krušnohoří a Slavkovského lesa, které v 16. století patřily k hlavním evropským producentům cínu. Tento kov se stal díky svým tepelným i mechanickým (při opracování) vlastnostem velmi populárním jak při výrobě předmětů umělecké povahy, tak užitkového zboží. Ačkoli zpočátku převládal v církevních stavbách a v obydlích šlechty (která ovšem nadále preferovala stříbro), postupně se plně prosadil i do příbytků běžných měšťanů a posléze začal zcela dominovat jejich stolům a kuchyním. Historie cínu je ovšem mnohem starší – prvotní nálezy pocházejí až z daleké Persie z období několika tisíciletí před Kristem, ušlechtilý kov znal i řecký básník Homér. V Evropě se jeho rozkvět datuje do vrcholného středověku, kdy začaly být otevírány doly na česko-saském pomezí… jedním z nejstarších horních měst se tu stala Krupka. Ta svou největší slávu prožila v období renesance, stejně jako cín, z něhož se již nevyráběly jen předměty čistě utilitární, ale také takové, které byly velmi dekorativně zdobeny – různými ornamenty, nápisy, znaky, mytologickými i realistickými scénami. V 17. a 18. století sice krušnohorská těžba upadala, ale cín tu nadále zůstával velmi důležitým artiklem. Jeho skutečný úpadek způsobila až manufakturní výroba zboží z levnějšího, lehčího i lépe tvarovatelného materiálu v 19. století, což nicméně neznamená, že by se cín přestal zcela používat. K dekoracím jej používaly historizující slohy i secese, v dobách nejnovějších se stal vyhledávaným sběratelským zbožím a atraktivní náplní mnoha muzejních sbírek. Jeho popularita nenechává zaniknout cínařskému řemeslu ani dnes.
Rovněž cínaři, stejně jako ostatní řemeslníci, se začali záhy organizovat v řemeslných spolcích, tzv. ceších. Nejstarší vznikly v západní Evropě už ve 12. století. Cínaři pracovali ostatně velmi často také pro jiné cechy – stalo se totiž zvykem, že si takřka každé takové uskupení opatřovalo cínové poháry, konvice, odznaky apod. Jejich výroba probíhala odléváním do forem, které jsou známy už v antice. Ze 12. století se dochoval jedinečný doklad o zpracování cínu v díle benediktinského mnicha Theophila Presbytera, nazvaném Schedula diversarum artium, kde v jedné z kapitol věnovaných zpracování kovů líčí odlití konvičky z cínu způsobem ztraceného vosku. Na vymodelované hliněné jádro se nanesla vrstva vosku a přes ni hliněný obal. Zahřáním se vosk odtavil a do vzniklého prostoru lil cín. Po zatuhnutí se z konvičky hliněná forma odstranila a následovalo další zpracování završené leštěním předmětu. Nejpozději ve čtrnáctém století se již používaly dělené formy, do kterých řemeslník odléval část předmětu a z několika samostatně zhotovených dílů pak pájením sestavoval celek. Od šestnáctého století se zhotovovaly formy i z kovů. Nejužívanější byla mosaz, ale objevovaly se i měděné, bronzové a dokonce olověné formy. K nezbytnému zařízení cínařské dílny patřila dále tavicí pícka s kotlíkem, naběračky na lití kovu, různé pájky a soustruh s nástroji na mechanické opracování povrchu odlitku. Rozmanitá dláta, rydla a razidla. K závěrečnému přeleštění se používala achátová hladítka. Nejrozšířenějším způsobem zdobení hotového výrobku bylo rytí. Techniky používané cínaři se v tomto směru propracovaly do značné šíře, od jednoduché lineární rytiny až po různé plošné způsoby, využívající většinou kolébavý pohyb širokého ostří rydla.
Regionální muzeum v Teplicích disponuje rozsáhlou sbírkou historického cínu, která eviduje několik set předmětů a kterou je možné si z velké části prohlédnout ve výstavních prostorách muzejní pobočky v Krupce. Cechovní produkty jsou jak v expozici, tak v depozitářích významnou položkou.
PhDr. Jan Kilián, PhD.
Regionální muzeum v Teplicích
Příspěvková organizace Ústeckého kraje specializující se na archeologii, historii a přírodu severozápadních Čech. Značnou pozornost věnuje dokumentaci sklářství, keramiky, cínařství a lázeňství a správě vzácných knižních sbírek.
| Upozorňujeme návštěvníky, že prostory teplického muzea jsou monitorovány kamerovým systémem a veškeré akce digitálně dokumentovány.