Regionální muzeum v Teplicích, p.o.

Paličkování

Exponát měsíce října připomíná tradiční řemeslnou textilní techniku, která v oblasti Krušnohoří měla dlouhou tradici. Ženy k paličkování potřebovaly herduli a paličky. Herdule je oválná vycpaná poduška, na kterou se připevní dřevěné paličky, na kterých je namotaná příze. Podle výtvarného záměru a účelu, jemuž má krajka sloužit, se volí příze lněná, bavlněná, režná, bílá nebo barevná. Pracuje se vždy s páry paliček – nejmenší možný počet párů jsou dva. Opěrnými body vzoru jsou špendlíky, které upevňují jednotlivá křížení nití. Jednotlivé způsoby prohozů se v krajce střídají, některé vytvářejí základní plochu, jiné vazby pak vytvářejí vlastní vzor.

Paličkování vzniklo v Itálii na přelomu 15. a 16. století. V českých zemích jsou první zmínky o paličkování z roku 1526 spojené se jménem B. Utmanové a s několika obcemi v Krušných horách – Božím Darem a Jáchymovem. B. Utmanová zavedla v saském Annaberku výrobu paličkované krajky. Během 16. století se paličkování v Krušných horách velmi rozmohlo. Rozšířilo se také do oblasti Šumavy a Českého Lesa. Další významnou oblastí paličkované krajky se staly Orlické hory. Zde ve Vamberku v roce 1642 založila Magdaléna Grambová dílnu paličkované krajky. Paličkování zpočátku bylo na většině míst doplňkovým zaměstnáním hornictví. V 18. století se krajkářství rozšířilo i do dalších krajů a míst, z nichž některé byly zemědělské. Většina výrobců krajky vyráběla pro nákupčí, část využívala možnosti vlastního prodeje. Krušnohorské krajkářky často jezdily prodávat krajky do blízkých lázeňských měst. Krajkářství se stalo důležitým zdrojem obživy, proto se mu dostalo pozornosti i z míst řídících hospodářství země – např. roku 1755 bylo krajkářství prohlášeno za svobodné povolání, jedenáct let na to byly krajkářky osvobozeny od placení daní. Roku 1767 založila Marie Terezie první krajkářskou školu v Praze. Podobné školy se zakládaly na počátku 19. století v českém Krušnohoří. Úpadek ruční paličkované krajky nastal v druhé polovině 19. století během průmyslové revoluce, kdy ruční paličkování vytlačovala strojová výroba. Z 80 000 žen, zabývajících se kolem roku 1860 výrobou ručních krajek v Krušnohoří, zbývalo ke konci století pouhých 20 000. Začátkem 20. století se ruční paličkování začalo obnovovat. Znovu se zakládají různé školy, kurzy a spolky pro povznesení krajkářské výroby.

Krajky, které se u nás v minulosti produkovaly, čerpaly z mezinárodních vzorníků a podléhaly módním trendům. V Krušnohoří se v 18. století proslavila černá paličkovaná krajka z přírodního hedvábí a lněných nití, nazývané chantilly, torchonové či blonde. Krušnohorské krajkářství se od počátku orientovalo na západoevropské vzory jemných a pracných krajek, zejména valencienských. V lidovém oděvu se paličkovaná krajka používala jako doplněk na ženských košilkách, na okrajích zástěr, sukní a šátků a na mužských košilích. V 19. století se ve šlechtickém a měšťanském prostředí krajky kromě na oděvu využívaly jako dekorace v interiéru.    

Literatura: 

J. Staňková, L. Baran. Tradiční textilní techniky, Praha 2008. s. 92-98

A. Vondrušková, I. Prošková. Krajkářství, Praha 2004. s. 65-66

Mgr. Markéta Kašparová, kurátorka etnografických sbírek